Maškaráda

Film "Maškaráda" byl v pořadí druhým filmem, který natočil režisér Willi Forst (první byl film "Tiše znějí moje písně"). Film "Maškaráda" byl po všech stránkách umělecký počin a dílo vyzrálé podoby. Willi Forst byl sám zkušeným hercem a tak položil hlavní důraz na vedení všech vystupujících osobností a na dokonalé slohové zachycení doby, v které se děj filmu odehrává, a to nejen v kostýmech a interiérech, ale také v pohybech a výrazu představitelů vedoucích rolí a komparzů.

Podkladem děje filmu byl skutečný příběh, který se stal v roce 1905. Na maškarním plese se seznámil ve Vídni malíř módních, trochu však lascivních obrazů s hezkou ženou lékaře Harrandta, která ho navštívila v ateliéru a nechala se jím malovat - nahá, jen s vybraným činčilový rukávníkem a maskou. Ale ten rukávník patříl snoubence bratra jejího muže. A na malér bylo zaděláno. Obraz totiž vyšel nedopatřením v časopise a z toho vznikl pochopitelně skandál. Dvorní kapelník Pavel Harrandt, hájil čest svojí snoubenky a žádal malíře, aby řekl, koho to maloval. Malíř zase řekl nazdařbůh jméno, které lékař však našel v adresáři. Bylo to jméno sličné předčítatelky, jisté kněžny M., která byla taktéž zatažena do osudné hry.

Ale malíř Heideneck se do tohoto rozkošného děvčete zamiloval a popletl jí hlavu. To však nemohla přenést přes srdce bývalá Heideneckova milenka a boj tří žen o muže spěl k tragickému vyvrcholení. Že to nakonec vyhrála ta , které bylo nejvíc ublíženo, bylo nabíledni a přineslo to jistě mravní uspokojení a zadostiučinění u diváků.

V hlavních ženských rolích dovedly všechny tři herečky vytvořit a propracovaně zahrát tři různé ženské typy: Paula Wesely, dívčinu vyzařující upřímnost a čistotu, přirozený humor a bolestný údiv i sebezapření. Olga Čechová vášnivou ženu, nesmiřitelnou v uražené hrdosti odmítnutí, a Hilda von Stolzová záletnou paničku, trošinku omezenou. Adolf Wohlbrück, podal v malíři muže distingovaného, sebevědomého dobyvatele ženských srdcí, přístupného však porozumění pro dívčí prostotu a probuzení opravdového citu. V této hře, vážného obsahu jsou i místa humorná (Hans Moser), zpíval tam i Caruso (z gramofonových desek) v operním představení. Tento film byl po zásluze mezi prvními, které byly vyznamenány na filmovém festivalu v Benátkách.