Marečku, podejte mi pero!

"Sveřepí šakali zavyle vyli na bílý měsíc."

Tato skvelá komédia humorne ukazuje generačné rozdiely v chápaní školy. Potreba zvýšiť si kvalifikáciu znamená pre dospelých ľudí návrat do školských lavíc, kde sa prejavujú tie isté maniere ako za ich mladých čias.

Lze si pamatovat Erbenův verš „...siroty po ní zůstaly“ třicet let? Ale ano, v hlavě pana Jiřího Kroupy verše z Kytice rozhodně zůstaly i po mnoha letech, jež ho dělí od školní docházky. Není tedy důvod, proč si vzdělání nerozšířit ještě o maturitní zkoušku. Vždyť továrna, kde Kroupa pracuje, prochází značnou modernizací, mistr pak bude doslova vysoce postaveným pánem na svém pracovišti, neboť bude automatizovaný chod kontrolovat ze „zaskleného místa“ ve výšce, z něhož bude mít výborný přehled. Podmínkou je ovšem maturita. K tomuto účelu je zde večerní průmyslová škola pro pracující, jejímž „denním“ studentem je mj. i Kroupa mladší. To ale pro tatínka není žádnou výhodou, neboť hrozí nebezpečí, že se paní Kroupová prostřednictvím syna dozví o studentských „úspěších“ svého manžela. Studium dává otci rodiny skutečně zabrat. Erbenovy „siroty“ pan profesor Hrbolek, dávající ve volném čase i hodiny latiny (Vergilia si přece každý může přečíst v originále), nevyžaduje, ale asi si příliš oblíbil Nerudovu báseň „Jak lvové bijem o mříže“, protože zkoušení z ní je pro Kroupu doslova mučením. Kdyby alespoň třídní šprt Hujer nebyl pořád tak aktivní a také nepomýšlel na Kroupovu prosklenou kukaň vedoucího. Také ostatní spolužáci již mají plné zuby neustálého sortimentu „ovoce a zelenina“, jímž snaživec Hujer zásobuje profesory. Dobré známky je lépe mít zajištěné ze všech stran, že? To by ale nesměli chybět ve třídě velcí šprýmaři Šlajs a Tuček, aby šplhounovi nevyvedli nějakou kulišárnu. A že si je pan profesor stále zaměňuje za Marečka a Hustolesa? Nevadí. Tak jako tak je třeba podávat pero, případně matematické tabulky. O legraci ve třídě určitě není nouze, zvláště když žák jménem Dudek jako dudek při zkoušení mlčí, spolužák Plha se svěřuje třídě, že když se holí, tak krvácí, odbytový pracovník Svátek musí při zkoušení chodit mezi lavicemi (defekt z povolání) a Hliník je stále nepřítomen. Že se odstěhoval do Humpolce? To si musí vyřídit s kolegou třídním, jak říká profesor Hrbolek.
Legrace v „dospěláckém“ študáckém kolektivu opravdu nechybí, ale Kroupovi staršímu rozhodně do smíchu není. Samé nedostatečné zdobí jeho studentský notes. Občas se mezi nimi objeví i pěkná čtyřka z výskytu dusíku v přírodě či čtyři mínus z rovnováhy na páce, ale diktáty či matematické výrazy, to je kámen úrazu. Navíc spolužačka Týfová pořád tak hází očima. Ta má určitě něco za lubem. Syn Jirka to navíc tátovi pěkně zavaří, když se se spolužačkou schází na hřbitově a ještě jí o tom píše. Pak se psaníčko dostane do nepravých rukou a manžel paní Týfové přísahá tvrdou pomstu. Maminka Kroupová se zlobí. Škoda, že nechce věřit manželovi. Není přece žádný záletník. Raději stále dokola leští zrcadla, že už se lesknou jako...však víte. Tatínek Kroupa tedy musí všechno urovnat a ještě si zlepšit známky. Otcovská hrdost musí jít stranou, protože – když si to situace žádá – někdy musí rodiče poslouchat své děti. Cesta k maturitě je hned o něco snadnější a jedničku z písemky nemusí dostat pouze šplhoun Hujer...

KDE SE NATÁČELO
Další z nesmrtelných českých komedií režiséra Oldřicha Lipského se natáčela roku 1976 v Roudnici nad Labem v továrně Agrozet. Dnes se jedná o téměř opuštěný areál, který se nachází ve Špindlerově ulici. Ještě dnes je nad branou název ROSS, což znamená Roudnické strojírny a slévárny. Tento název později vystřídal Agrozet.
Pro milovníky filmu a filmových natáčecích míst je prohlídka tohoto areálu možná, ale samozřejmě po předchozím vyjednaném povolení u firmy, která areál spravuje. Při prohlídce ale marně budete hledat známou točnu, na níž Hujer četl denní tisk a chodil sem tam přes vrátnici. Místo točny se nachází kříž z kolejí. Je zde ale přístřešek, pod nímž se ve filmu ukrývá parní lokomotiva. Barvení zemědělských strojů na zeleno („...seš ňákej zelenej...“) ale není filmová fikce, barvily se tak i ve skutečnosti a zelená jáma je v továrně dodnes. Při prohlídce je možné si prohlédnout i závodní jídelnu, dnes ve zpustlé podobě. Robotizované pracoviště, ve které se změní „kroupovská“ továrna ve filmu, ale ve skutečnosti v Roudnici nikdy nevzniklo.

HLINÍKŮV HUMPOLEC
I když se v Humpolci tento film nenatáčel, přesto je díky hlášce: „Hliník se vodstěhoval do Humpolce“ s ním navždy spojen. Humpolečtí si svého imaginárního obyvatele velmi váží. Dokonce mu zde otevřeli muzeum s názvem „Hliníkárium“. Nachází se v místním kině. Bylo otevřeno za účasti samotného studenta Šlajse, tedy v civilu scénáristy Zdeňka Svěráka. Není bez zajímavosti, že zhruba 20 km od Humpolce leží město Pelhřimov, rodiště režiséra O. Lipského. U něho se nachází obec Kojčice. Zde žili rodiče studenta Plhy, co na třídní scůzku přijeli dráhou, která „...taky není zadarmo,“ jak říká jejich filmový syn v podání Josefa Kemra.

Zpracováno s využitím této publikace:
LAUDIN, Radek: Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku, vydal Fragment, Praha, 1. vydání, 2008, ISBN: 978-80-253-0578-2

Do školních lavic usedají nejen mladí lidé, ale i studenti pokročilejšího věku. Třeba Jiří Kroupa, mistr v továrně na zemědělské stroje, který byl závodní radou donucen zvýšit si kvalifikaci na večerní průmyslovce. Ocitá se tak ve společnosti svérázných spolužáků i neméně originálních učitelů. Za všechny jmenujme alespoň koketní paní Týfovou, šplhouna Hujera, rošťáky Tučka a Šlajse či zmatkáře Plhu. Pouze s Hliníkem se nepotkáme, ten se totiž odstěhoval do Humpolce, jak ostatně ve filmu několikrát zazní.

Scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak v roce 1976 navázali na tradici středoškolských veseloher Martina Friče. Po komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) znovu dokázali, že jejich osobitý humor se znamenitě doplňuje s precizním, hravým přístupem režiséra Oldřicha Lipského. Podobně jako u Jáchyma jde i u komedie „Marečku, podejte mi pero!“ o civilní příběh ze současnosti, který důvtipně a kultivovaně naplňuje společenskou objednávku. V rámci zvyšování kvalifikace dělnických profesí si totiž stárnoucí mistr v továrně na zemědělské stroje Jiří Kroupa musí dodělat průmyslovku. Neochotně tak po večerech usedá do stejné lavice, ve které přes den sedí jeho dospívající syn. Nechuť k učení, které stárnoucímu muži navíc dělá problémy, se podepisuje na Kroupově katastrofálním prospěchu. Aby šéfovské místo v modernizovaném provozu nezískal puntičkářský patolízal Hujer (Václav Lohniský), musí Kroupa starší napnout všechny síly...

Podstatu komediální zápletky nabité slovními i situačními gagy ovšem netvoří Kroupovy studijní problémy, ale samotná situace dospělých lidí, kteří se musejí potýkat s úskalími všednodenního školního provozu. Nesourodá skupinka spolužáků se rychle mění v typickou školní třídu, v níž vedle šprta Hujera vynikají infantilní koketa Týfová (Iva Janžurová), naivní snaživec Plha (Josef Kemr) či nerozluční provokatéři Tuček-Šlajs (Smoljak-Svěrák). Zdrojem humorných situací se stávají i potyčky „zabedněných“ přestárlých studentů s úskalími středoškolského učiva. Jeden z nejmilovanějších filmů Oldřicha Lipského nabízí divákům desítky vtipných „hlášek“, které zlidověly. Vynikajícímu hereckému obsazení dominují Jiří Sovák a jeho (tehdy sedmadvacetiletý) syn Jiří Schmitzer v rolích otce a syna Kroupových. Titulní Mareček ovšem neexistuje – jde o žáka, který žije už jen v paměti senilního profesora Hrbolka.

Zdroj: NFA / Filmový přehled

„Marečku, podejte mi pero!“, praví stařičký pan profesor Hrbolek. Otevře obávaný notes, vyvolá některého ze svých už obstarožních studentů a když dotyčný neumí, píše mu pět a praví: „Nepotěšil jste mne, chlapče, ani já vás nepotěším…“ Znalce a milovníky českého filmového humoru jistě opět potěší komedie z pera Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, kterou v roce 1976 natočil Oldřich Lipský. Navázali na oblíbené študácké veselohry Martina Friče. I když študáci jsou zde již postarší, setkáme se zde s typickými postavičkami školních škamen – šplhounem, ospalcem, třídním kašparem i notorickými uličníky. V roli Jiřího Kroupy, mistra v továrně na zemědělské stroje, který si neochotně zvyšuje kvalifikaci na stejné škole jako jeho syn Jirka, exceluje Jiří Sovák. Těšit se můžete také na další oblíbené herce: Josefa Abrháma, Ivu Janžurovou, Jiřího Schmitzera a řadu dalších.

Zdroj: ČT

Jiří Kroupa, mistr v továrně na zemědělské stroje, je závodní radou donucen zasednout do lavice večerní průmyslovky. Potřebuje si totiž zvýšit kvalifikaci, aby mohl zůstat ve funkci i po chystané modernizaci podniku. S ním do lavic usedá pestrá směsice studentů - šplhoun Hujer, koketní paní Týfová, třídní rošťáci Tuček a Šlajs, zmatkář Plha nebo věčný ospalec Dudek. Zkrátka chybí jen Hliník, který se odstěhoval do Humpolce. Přestože jsou to vesměs lidé středního věku, znovu se mění ve školáky. Opisují, žalují, zdržují vyučování a na zvonění čekají jako na vysvobození. Lžou, že nedostali domácí úkol, tropí si žerty ze sebe i z učitelů. Stejně osobitými postavičkami jako žáci jsou i jejich učitelé, mezi nimiž vyniká svérázný chemikář, češtinář Hrbolek nebo třídní Janda, který si musí během školního roku se svými odrostlými žáky vytrpět řadu obtíží, jako třeba nečekané třídní schůzky s hojnou účastí, zejména rodiny Hujerovy.

Zdroj: Nova

Hliník se sice odstěhoval do Humpolce, ostatní hrdinové kultovní školní komedie se však udatně potýkají s nástrahami studia večerní průmyslovky. Režisér Oldřich Lipský stvořil díky znamenitému scénáři Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka nestárnoucí film, který oslovuje každou novou diváckou generaci.
Na tradici středoškolských veseloher Martina Friče Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939), inspirovaných literárními předlohami Jaroslava Žáka, navázali v roce 1976 scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Po komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) znovu dokázali, že jejich osobitý humor se znamenitě doplňuje s precizním, hravým přístupem režiséra Oldřicha Lipského. Podobně jako u Jáchyma jde o civilní příběh ze současnosti, který důvtipně a kultivovaně naplňuje společenskou objednávku. V rámci zvyšování kvalifikace dělnických profesí si totiž mistr v továrně na zemědělské stroje Jiří Kroupa musí dodělat průmyslovku. Na naléhání dílenského výboru neochotně usedne do stejné lavice, v jaké přes den sedí jeho dospívající syn. Nechuť k učení, které stárnoucímu muži navíc dělá problémy, se podepisuje na katastrofálním prospěchu. Kroupa starší musí napnout všechny síly, aby šéfovské místo v modernizovaném provozu nezískal puntičkářský patolízal Hujer. Očekávaný šťastný konec se ovšem - podobně jako v Jáchymovi - realizuje v pohádkově snové stylizaci... Podstatu Marečka netvoří Kroupovy studijní problémy, nýbrž samotná situace dospělých lidí, kteří se potýkají s úskalím školního provozu. Nesourodá skupinka spolužáků se rychle mění v typickou školní třídu (šprt Hujer, naivní snaživec Plha, nerozluční provokatéři Tuček a Šlajs). Návrat do školních lavic vede k infantilizaci chování (zneužívání senility profesora Hrbolka, opisování, kanadské žertíky…). Zdětinštění však nevylučuje dospělé nešvary (Hujer podstrkuje profesorům úplatky, Kroupa starší se stane obětí záměny se synem a terčem žárlivosti manžela obstarožní kokety, spolužačky Týfové). Zdrojem humorných situací se stávají i potyčky „zabedněných" přestárlých studentů s úskalími středoškolského učiva (Smoljak a Svěrák prokazují jejich výbornou znalost i proto, že vystudovali pedagogické obory a oba se nějaký čas věnovali učitelské praxi). Jeden z nejmilovanějších filmů Oldřicha Lipského nabízí divákům desítky vtipných „hlášek", které zlidověly. Vynikajícímu hereckému obsazení dominují Jiří Sovák a jeho syn Jiří Schmitzer v rolích otce a syna Kroupových. Titulní Mareček ovšem neexistuje - jde o žáka žijícího jen v paměti profesora Hrbolka.
Alena Prokopová, LFŠ 2014

Jiří Kroupa, mistr v továrně na zemědělské stroje, by mohl povýšit – musel by ovšem vystudovat večerní průmyslovku. Pan Kroupa se tomu vehementně brání, nakonec však podlehne naléhání členů dílenského výboru a na školu se dá zapsat. Stejný vzdělávací ústav navštěvuje i jeho syn, přes den dokonce sedává v téže lavici. Náhle se ukazuje, že tatínek má mnohem horší prospěch než jeho ratolest. Dokáže si rodič napravit reputaci a obstát před profesory i spolužáky?

Nestárnoucí komedii natočil v roce 1976 Oldřich Lipský na námět a scénář Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, kteří si také ve filmu zahráli poněkud přerostlé studenty. V hlavních rolích otce a syna Kroupových uvidíte Jiřího Sováka a Jiřího Schmitzera, které vázal stejný příbuzenský vztah jako jejich postavy.

Zdroj: FTV Prima

Komediální příběh o dospělých, kteří po letech znovu usedají do školních lavic, aby si zvýšili kvalifikaci. Přestože mají za sebou bohaté životní zkušenosti, chovají se v přítomnosti učitele stejně jako za mlada. Opisují, na povídají - třída má svého šplhouna, ospalce i uličníky.
,
Autor/Zdroj: /PopisVečerní školu pro pracující navštěvuje pestré spektrum žáků.

Vyskytuje se tu přičinlivý šplhoun, přihlouplý snaživec i bodrý otec (Jiří Sovák), který ve výuce zaostává za svým synem. Scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak si v této laskavé grotesce zahráli dvojici recesistů. Věta „Hliník se odstěhoval do Humpolce" patří k hláškám, které zlidověly.

Autor/Zdroj: /Febiofest