Maradona

Diego Maradona v celé své velikosti, vášnivosti i lidskosti, znovu navštěvuje pomníky svých triumfálních vítězství. Poprvé po 20 letech se vrací na místo kde se narodil, v extravagantním stylu slaví své 45 narozeniny, trénuje budoucí fotbalové hvězdy. Po celou dobu sledován vizionářskou kamerou Emira Kusturici. Od velkoleposti, přes tragický úpadek k oslavnému znovuzrození. Sportovní hrdina, šampion, padlý idol a inspirace milionům lidí.

Zdroj: Film Europe Media Company

Emir Kusturica natočil dokument o jednom z nejslavnějších fotbalistů všech dob, Argentinci Diegu Maradonovi (nar. 1960), v němž ovšem sám velmi aktivně vystupuje. Se svým štábem nasnímal několik rozhovorů s legendárním hráčem, sledoval ho při různých příležitostech a spřátelil se s ním. Film vznikal v letech 2005-2007, přičemž většina zachycených situací pochází právě z roku 2005. Kusturica nepostupuje lineárně, nýbrž asociativně stříhá útržky rozhovorů podle témat, jež s fotbalistou probírá. Využívá také příležitosti, aby zachytil mezinárodní hvězdu v jejím soukromí, například při oslavách narozenin Maradonovy dcery v nočním klubu. Vedle lehce nahozeného životopisu, včetně návštěvy domku Diegových rodičů v chudinské čtvrti Villa Fiorito na okraji Buenos Aires (s nímž kontrastuje Maradonova honosná vila) a počátků fotbalové dráhy a jejích peripetií, je značná část filmu věnována fotbalistovým levičáckým politickým názorům (s nimiž bohužel Kusturica nijak nepolemizuje), jeho smutné životní etapě, kdy byl na drogách a alkoholu, vztahu k manželce Claudii, která obětavě snášela jeho divoké eskapády a se kterou má dcery Dalmu a Gianninu, i jeho úvahám o všem možném (v jednu chvíli například tvrdí, že jako herec by chtěl být Robertem De Nirem). Z fotbalové kariéry se několikrát připomíná především Maradonův legendární "gól století" v zápase s Anglií na mistrovství světa v roce 1986, jemuž ovšem předcházel gól, před nímž Maradona zahrál rukou. Fotbalista pak prohlásil, že to byla Ruka Boží a dodnes zdůrazňuje, že to byla argentinská odplata Británii za prohranou válku o Falklandské ostrovy. Součástí fotbalových vzpomínek je i vřelé přijetí Maradony v roce 2008 v Neapoli, za niž hrál v letech 1984-91, nebo jeho návštěva v Bělehradě v roce 2005, kde navštívil Kusturicovu rodinu a zakopal si s režisérem na stadionu. - Jádrem "politické" části filmu je zachycení demonstrativní cesty vlakem do Mar Del Plata při příležitosti tzv. Summitu Amerik v roce 2005. Maradona se jako zanícený odpůrce imperialismu a amerického prezidenta G.W. Bushe této jízdy zúčastnil a vystoupil na tribuně po boku Huga Cháveze a Eva Moralese. Diego se zanícením mluví o Fidelu Castrovi, za nějž by prý ochotně obětoval život. Jeho vyprávění je doplněno archivními záběry ze setkání obou mužů. - Maradona hovoří velmi otevřeně o svém drogovém období, líčí, co s ním kokain udělal a co všechno mu způsobil. Dokumentární záběry zachycují situaci, kdy byl převezen do nemocnice a ocitl se v kómatu. - Působivé jsou okamžiky s Diegovou manželkou Claudií, jejíž výraz tváře vypovídá o mnohém. - Kusturica srovnává natočené záběry s výňatky svých filmů. - Zajímavým zpestřením jsou sekvence o Maradonově církvi, založené jeho fanatickými přívrženci, která má svůj svatostánek na stadionu, kde jménem "fotbalového boha" přijímá nové členy a koná dokonce i svatební obřady. Odlehčení přinášejí také animované klipy, v nichž Maradona srdnatě přemůže své politické nepřátele, počínaje samozřejmě Bushem a nekonče britskou královnou. – Oba titulní „hrdinové“ jsou zdatní řečníci a často vedou spíše monolog než dialog. Režisér ve svém komentáři leckdy vzletně hovoří např. o Freudovi a věnuje se například i fenoménu tanga. Sám se také prosazuje i jako lídr kapely No Smoking Orchestra, na jejímž koncertu se Diego objeví. Bohužel až příliš podléhá kouzlu osobnosti kontroverzní globální hvězdy. Snímek tak místy působí až jako nepřiměřená a krajně dogmatická agitka.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2010/1

Diego Armando Maradona – ikona, která pro mnohé současné Argentince znamená více než bůh. Pro jiné je muž s číslem 10 „jen“ skvělým fotbalistou. V bouřlivém prostoru Jižní Ameriky však i góly mohou být brány jako výstřely světové revoluce a problematická superstar jako moderní inkarnace spasitele. Každopádně nevypočitatelná osobnost Maradony i jeho trnitý osud táhnou o to více, když je nahlédne filmař s kreditem Emira Kusturicy.

V roce 2005 se slavný srbský režisér a hudebník vydal do Buenos Aires za svým hrdinou – bez jasné vize, co vlastně bude točit. Snad i díky tomu dopadl jeho dokument tak tragicky. Formálně se totiž jedná o nesourodou a nechronologickou časosběrnou změť, nad kterou zcela převzal kontrolu výbojný Maradona. Nikoli však Maradona-hráč či Maradona-člověk, ale Maradona-mýtus, v němž se spojuje charismatický egocentrik se salónním komunistou a neobyčejně naivním politickým demagogem. Fotbal tak v Kusturicově filmu ztrácí přídech hry a stává se jen další formou politického boje proti západnímu imperialismu.

Proti tomu lze sotva co namítat – vždyť právě tahle symbolická expanze hráče v (nad)národní ikonu tvoří typický prvek Maradonova kultu. Kusturica však vyklidil pozici dokumentaristy a vtělil se do role poslušného agitátora, který adoruje stupidní fráze svého idolu. Veden vzorem Michaela Moora se z nich pokouší formulovat dráždivé glosy soudobého společenského dění – předkládané výroky a názory jsou však natolik přízemní a sterilní, že tím mimoděk podkopává vlastní soudnost.

Cesta do pekel bývá skutečně dlážděná dobrými úmysly – Maradona si cestičku vysypal bílým práškem, Kusturica skrytým aplaudováním diktátorům, kteří ve svých zemích působí stejný morální rozvrat, na nějž filmař ve své tvorbě kriticky poukazoval. Osobnost nejlepšího fotbalisty všech dob navzdory nekritické glorifikaci nevychází z pseudo-dokumentu o nic hezčí a obdiv snadno střídá soucit. Soucit s lidmi, kteří nechápou, že góly dosažené rukou jsou nefér, i když je odůvodníme třídním bojem.

ZDROJ: Týdeník Houser ročník 2009, číslo 457, strana 10.