Líbej mne až k smrti

Mike Hammer (Ralph Meeker) bere do svého auta stopařku. Později jsou shozeni ze skály. Mike se probírá v nemocnici a dozvídá se, že ona stopařka pád nepřežila. To rozpoutá vír mnoha intrik, nevšedních situací a dějových zvratů. To vše pro jedno velké neznámo...

Píseň (text, hudba) zpěv:

Rather Have the Blues - (Frank DeVol) Nat King Cole a Kitty White

O Aldrichově adaptaci populárního románu Mickeyho Spillanea se často píše jako o nukleárním či apokalyptickém noiru. Oba přívlastky jsou příhodné, a to nejen kvůli námětu, jenž byl silně ovlivněn paranoiou kolem studené války, ale i kvůli pojetí postav a stylistickému ztvárnění. Hlavním hrdinou už není chandlerovský moderní rytíř s přísně nastavenými morálními zásadami, ale bezskrupulózní Mike Hammer, jenž si libuje v násilí a jehož praktiky jsou z části ospravedlnitelné pouze proto, že lidé kolem něj jsou snad ještě amorálnější než on. Aldrich a jeho spolupracovníci se rozhodli vynechat obligátní voiceover a flashbackovou strukturu a místo toho vyprávění ženou nezadržitelným tempem vpřed. Na úrovni stylu pracují s množstvím rakurzů, vychýlených či hloubkových kompozic, nočních scén nebo nezvyklých ruchů, jež všechny posilují celkový dojem neklidu, zmaru a bezvýchodnosti.

Noir Film Festival

Zběžným pohledem lze první významný film Roberta Aldriche považovat za detektivku, navazující na řadu Hammettových či Chandlerových zfilmovaných románů drsné školy s dominantním detektivem hrdinou-ideálem. Vychází totiž ze stejnojmenné předlohy Mickeyho Spillanea, považovaného za přímého pokračovatele tohoto literárního směru. Aldrich si jako většina recenzentů Spillanea příliš necenil. I on považoval jeho tvorbu za ideově chudou, senzacechtivou, plnou bezohledného násilí a neopodstatněně zjevné sexuality. Jeho hrdina, rozvodový detektiv Mike Hammer, nejenže se nevyznačuje charakterovou vyspělostí svých předchůdců a postrádá jejich morální čistotu, navíc je bezostyšně násilný, brutální a pojem spravedlnost zneužívá k zakrytí své sadistické povahy. Aldrich jej považoval za „cynického detektiva fašistu" a jak Spillane, tak jeho hrdina pro něj představovali „ztělesnění antidemokratického ducha". Hammerovo pokrytectví a zjevný pragmatismus na druhé straně vnímal jako dokonalou paralelu politického honu na čarodějnice v Americe v 50. letech minulého století. Podle něj lze Hammera (byť v nadsázce) vnímat jako obraz senátora McCarthyho, horlivého bojovníka s komunistickým nebezpečím v USA, jenž se vyznačoval primitivně ničivou posedlostí. Aldrich tedy volil Spillanovu předlohu jako alegorický prostředek pro politicky motivované varování, že „účel nesvětí prostředky", jež bylo v názorově rozjitřené době vzniku filmu velmi aktuální. Sám pak prohlásil: „Hammera jsem mínil jako antihrdinu a film měl naznačit, že samozvaní ochránci práva nejsou žádnou zárukou spravedlnosti."
Ve smyslu tohoto záměru udělali scenárista s režisérem oproti knize mnohé změny v charakterech postav, jejich motivaci i v reáliích příběhu, nicméně zápletka se stále odvíjí od Hammerova pátrání po záhadné a cenné skřínce. Ta nakonec neskrývá pro mafii obvyklé zboží, jako třeba narkotika, nýbrž jako skutečná Pandořina skřínka obsah podstatně ničivější síly, jehož přísně utajovanou povahu naznačují pojmy „Projekt Manhattan, Los Alamos, Trinity". Oproti jiným příspěvkům noirové vlně, jež byly pouze reflexí své doby, film Líbej mě až k smrti je možné chápat i jako společenský apel.

Věroslav Hába, 36.LFŠ 2010