Lesní chodci

Kamarádi Rufus a Čerčil se rozhodli, že se nepošpiní spoluprací s komunistickou mocí, a záměrně se degradovali na společenské outsidery. Časem však za pózu rebelských bohémů snících o útěku z nesvobody začali skrývat neochotu hlouběji se angažovat i v těch nejzákladnějších mezilidských vztazích. Přesto však ke svým zmarněným životům na čas připoutají dvě ženy: Rufus energickou Puklici a čerčil křehkou Grétu. Děti, které se z těchto nepevných, bouřlivých svazků narodí, otcové ve furiantské touze po generačním pokračování zasnoubí. Malej Rufus a Malá Gréta se však potkávají teprve po letech, kdy už mají za sebou první bolestná střetnutí s životní realitou. Možná dokáží přehodnotit dědictví svých otců - a snad navázat vztah, v němž nebude scházet naděje. Autorský esej využívá improvizací profesionálního štábu a převážně nehereckého obsazení i osobité atmosféry industriálního prostoru. Vyprávění o lidech, kteří zbloudili z cesty vlastního osudu, se tak pohybuje na pomezí hraného filmu a dokumentu.
38. MFF Karlovy Vary

Nový český film režiséra Ivana Vojnára na pomezí fikce a dokumentu vypráví osud dvou generací lidí, kteří nechtějí a nemohou žít jako ostatní. Ve světě tísněném různými formami moci volí osud outsiderů. Nádražní vágusové Rufus a Čerčil kráčejí životem společně i každý zvlášť a v jejich stopách, ročními dobami zoufalství i naděje, kráčejí i jejich děti.

Autor/Zdroj: /Febiofest


Druhý hraný snímek zkušeného dokumentaristy Ivana Vojnára Lesní chodci, který vznikl v česko-slovensko-francouzské koprodukci, vychází ze stejnojmenné knižní předlohy Martina Ryšavého. Příběh vzdávající se historických paralel se odehrává v realitě Československa šedesátých až devadesátých let. Sleduje osudy dvou generací, hledajících ve svých životech pevný bod a možnosti úniku z reality místa, času a lidské zodpovědnosti. „Neprogramové" tuláky a outsidery Čerčila a Rufuse pojí dlouholeté přátelství a odpor ke světu stávajících
forem moci. Scházejí se v nádražní restauraci, na dohled Čerčilovým milovaným vlakům - symbolu svobody. Se svými partnerkami Grétou a Puklicí chtějí emigrovat, kvůli těhotenství jedné z žen však záměr uskuteční jen Čerčil, a to pouze dočasně. Když se vrátí, zplodí se svou Grétou malou Grétu, jíž ještě v dětském věku otcové jako ztvrzení společného životního směřování zasnoubí s malým Rufusem. I když se životy dětí rozejdou každý jinou brázdou (stejně smutnou jako jejich rodiče – malá Gréta se léčí z drogové závislosti, malý Rufus se hledá skrze divadlo), svému osudu neutečou… Také v Lesních chodcích Vojnár inklinuje k dokumentaristice, zejména v úsilí o maximální autenticitu - dává hercům velký prostor k improvizaci. V obrazech bez jasného data se současnost prolíná s minulostí. Ivan Vojnár chtěl vystihnout především náladu příběhu odehrávajícího se během posledních třiceti let. Rufus a Čerčil chtějí vzdorovat tlaku společnosti, a tak odcházejí do vnitřní opozice.
Důsledné naplňování jejich postoje je izoluje od okolí a může se jevit jako alibismus. Stávají se egoisty neschopnými udržet si partnerky a vychovat děti. Velkou roli hraje ve filmu Ústí nad Labem. Poskytlo nejen natáčecí lokality, ale i podstatnou část hereckého obsazení. Jiří Schmizer (Rufus) byl členem místního Činoherního studia deset let, Jitka Prosperi (Puklice) je zde v angažmá, hostuje tu lounský divadelní režisér a dramatik Miroslav Bambušek (malej Rufus) atp.

Autor/Zdroj: /Kino AERO


Ve vyprávění na pomezí fikce a dokumentu se prolíná minulost se současností a události prožívané i psané. Bez konkrétních historických paralel, ročními dobami zoufalství i naděje, společně i každý zvlášť, kráčejí Rufus a Čerčil. Ve světě tísněném různými formami moci si zvolí osud outsiderů posvěcený pokorou i vzdorem. Přesto, že se Čerčil odmítá na cokoli vázat, se z jeho vztahu s křehkou Grétou narodí dcera. Rufus má syna s Kateřinou, které dal přezdívku Puklice a s níž se pokouší žít "normální" život. Rufus a Čerčil ve furiantské touze stvrdit své životní směřování, zasnoubí své potomky, když jsou ještě dětmi. Malá Gréta a malej Rufus dospějí a z jejich setkání po letech vzejde hořká naděje - když už ne pro jejich rodiče, tedy pro ně samé. A možná i pro diváka.

Autor/Zdroj: /mraveniště

I ve svém druhém hraném snímku zůstává režisér (a kameraman) Ivan Vojnár věrný tématu lidí z okraje společnosti, outsiderům, jimž je společný úděl vykořeněnosti a často i zmarněného života. Námět tentokrát našel v absolventském scénáři Martina Ryšavého, který látku později zpracoval i knižně. Vojnár v určité fázi přebral sám iniciativu a syžet do značné míry přepracoval (zčásti ve spolupráci s producentkou Galinou Šustovou). Zůstal styčný bod přátelství tuláků Rufuse a Čerčila i příběhy lidí, kteří se ocitli v jejich "silovém poli". - Flákač a opilec s bohémskými sklony Rufus se seznámí s dívkou Kateřinou a má s ní dítě, kterému se říká Malej Rufus. Jeho kamarád Čerčil, jenž má také tuláctví v krvi, se zamiluje do mnohem mladší Gréty a má s ní posléze dcerku Malou Grétu. Zatímco vztahy rodičů se rozbijí, vztah jejich dětí vznikne, až když jsou oba dospělí. A zdá se, že tulácké děti, které zdědily mnohé od svých otců, mají naději... - Děj se odehrává v rozmezí zhruba dvaceti let. Režisér záměrně abstrahuje od konkrétního popisu doby a zříká se i vnějších znaků stárnutí dospělých hrdinů. Zároveň film bohatě strukturuje. Rámcem je vyprávění Malé Gréty, která jede vlakem navštívit Malýho Rufuse do vězení. Odvíjejí se epizody ještě před jejím narozením i po něm. Vnitřním komentářem však obohacují vyprávění i Rufus a Puklice. Protagonisté navíc rozvíjejí odtažitá témata (např. úvahy o české povaze). Zařazeny jsou i stěží čitelné Rufusovy psané záznamy (v nichž je i motto filmu, citát o „lesních chodcích“ z prózy Ernsta Jüngera Chůze lesem). Stěžejním bodem je volba „dějiště“, tedy Ústí nad Labem a jeho okolí. - Vojnár zůstal věrný i svému dokumentaristickému východisku, jež podpořil záměrnou improvizací. Hlavní role svěřil Jiřímu Schmitzerovi a hercům či lidem, spjatým s ústeckým Činoherním studiem. Právě v zachycení reality průmyslového města a ve věrohodnosti pohybu postav v syrové skutečnosti tkví hlavní síla nevšedního snímku. S tou se však sváří umělost "promluv" protagonistů a jejich patos. Výsledek je tak navzdory nespornému přínosu k "vidění" současné české kinematografie, bohužel rozpačitý.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2003/2,

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled