Léolo

Jak naznačuje už podobnost mezi výslovností kanadského frankofonního režiséra Lauzona a jménem hlavní postavy jeho filmu Léola Lozeaua, jde o snímek s autobiografickými prvky. V žádném případě však nelze očekávat realistické či nostalgické oživování dětských vzpomínek. Tématem filmu je život a především bizarní sny malého kluka na prahu dospívání. Kanadský chlapec z Montrealu Léolo Lozeau cítí, že nepatří do rodiny, kde vládne přízemní tatínek. Vysnil si proto jiného otce a sám touží zbavit se své identity. Trvá na italské podobě svého jména: Léolo Lauzonne. Žije téměř výhradně ve vlastních představách, jimž podrobuje také vzpomínky na rané dětství i současnou realitu. Lidé z nejbližšího chlapcova okolí se tak stávají postavami v příbězích, jež jsou přinejmenším z poloviny smyšlené
Rámec nespoutané fantazie dovoluje autorovi naprosto volně pracovat s časovými a významovými rovinami, přičemž rozdíl mezi realitou a fikcí je jen těžko postižitelný. Díky stejnému poetickému klíči spojuje Lauzon ve zvukové stopě nejrůznější hudební styly: místo původní hudby použil skladby kultovního písničkáře Toma Waitse, Rolling Stones, francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda, ale i tibetské liturgické zpěvy a díla etiopských
hudebníků. Dalším významným poetickým prvkem je užití vypravěče. Vzdálenou inspiraci poetikou Federica Felliniho naznačují ženské postavy (záměrně idealizovaná Italka Bianca, Léolova matka jako chlapcovo útočiště, tlustá prostitutka Regina) a nadřazenost fantazie nad skutečností. Na rozdíl od Felliniho však Lauzon pracuje s vysloveně naturalistickými motivy, hraničícími místy až s perverzností.
Kino ART

Autor/Zdroj: /

Jak naznačuje už podobnost mezi výslovlnstí příjmení kanadského frankofonního režiséra Jean-Claudea Lauzonu a jménem hlavní postavy jeho filmu Léola Lozeaua, jde o snímek s autobiografickými prvky, V žádném případě však nelze očekávat realistické či nostalgické oživování dětských vzpomínek. Tématem filmu Léolo je život a především bizarni sny malého kluka na pruhu dospíváni - Kanadský chlapec Léo Lozeau z dělnické čtvrti Montrealu cítí, že nepatří do rodiny, kde vládne přízemní tatínek. Vysnil si proto jiného otce a
sám touží zbavit se své identity: trvá na italské podobě svého jména - Léolo Lauzonne. Žije téméř výhradně ve vlastních představách, jimř podrobuje také vzpomínky na rané dětství i současnou realitu. Lidé z nejbližšího. Chlapcova okolí se stávají postavami v přibězích, jež jsou přinejnenším z poloviny smyšlené. - Rámec nespoutané fantazie dovoluje autorovi naprosto volně pracovat s časovými i významovými rovinami, přičemži rozdíl mezi realitou a fikcíí je jen těžko postižitelný. Diky stejnému poetickému kliči spojuje Lauzon ve zvukové stopě nejrůznější hudební styly; místo původní hudby použil skladby kultovního kalifornského pisničkáře Toma Waitse, Rolling Stones, francouzského. šansoniéra Gilberta Bécauda, ale i tibetské liturgické zpěvy a díla etiopských hudebníků. Dalším významným poetickým prvkem je ulžtí vypravéče; ačkoliv Léolo končí jako dvanáctiletíý v kómatu, vypráví svůj přiběh mimo obraz dospélým hlasem. - Vzdálenou inspiraci poetikou Federika Felliniho naznaču-
jí ženské postavy (záměrně idealizovaná Italka Bianca, Léolova matka jako chlapcovo útočiště, tlustá prostitutka Regina) a nadřazenost fantazie nad skutečností. Na rozdíl od Felliniho však Lauzon pracuje s vysloveně naturalistickými motivy, hraničícimi místy až perverzností. - Do role tělnaté Léolovy matky obsadil režisér populární kanadskou zpěvačku Ginette Renoovou; postavu starého Krotitele veršů, která jediná požívá bezvýhradné úcty autora,
představuje bývalý Lauzonův učitel publicista a později politik (stoupenec politické nezávislosti Québecu) Pierre Bourgault; v jedné z vedlejších rolí se objevuje režisér Denys Arcand.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled