Lancelot od jezera

Bresson se podruhé vrací do historie, aby natočil ahistoricky pojednaný příběh o cizoložném vztahu rytíře Lancelota a královny Guinevry. Jde o jeden z příběhů tzv. artušovských legend, přičemž předlohou bylo především jejich zpracování v románech epického středověkého básníka Chrétiena de Troyese.
„Vždy je třeba vycházet z konkrétního - v tomto případě z příběhu o Lancelotovi od Jezera -, ale já se stejně zajímám o vnitřní stav tohoto rytíře, který se vrací z výpravy za svatým grálem s prázdnýma rukama. U mne nikdy není oddělena myšlenka od vize a příběh je pouze záminka, abych mohl vyjádřit, co pociťuji právě vůči ideji v něm obsažené. Nezáleží na století ani na místě. Odmítl jsem vytvářet středověkou malebnost. Mým cílem bylo dodat pravdivost postavám pocházejícím z jiné doby, přičemž měly zažívat realitu podobnou té naší."

„Jsem křesťanský filmař, ale neměl jsem v úmyslu vytvořit paralelu mezi naší společností zbavenou křesťanství a dobou, kdy se zase náboženství prožívalo příliš exaltovaně. Nenatočil jsem Lancelota jako parabolu."

„Nejdříve bych diváky požádal, aby byli pozorní. Pak by se měli pokusit uvolnit svou představivost, aby mohli cítit a zažívat místo toho, aby se snažili pochopit každý okamžik v Lancelotovi od Jezera."
Robert Bresson

Nevíme, do jaké míry se výsledný film liší od původního záměru, na němž Bresson pracoval řadu let a jehož výsledkem je asi film neobvykle studený a chladný i v rámci jeho díla. Lze se jen domnívat, že rozdílů je mnoho. Původní projekt oznámený o osm let dříve se měl například natáčet v angličtině, francouzštině a v němčině. Měl být výsledkem Bressonova zájmu o slova, hlasy a dikci. Projekt byl i finančně náročný a mohl se uskutečnit jen díky podpoře odvážného producenta Jeana-Pierra Rassama, který byl zvyklý na riskantní pokusy. Sám produkoval například filmy Jeana-Luca Godarda, Marca Fererriho nebo Philippa Garrela. Je zajímavá shoda okolností, že v roli rytíře Gauvaina se objevil mladičký Humbert Balsan, z něhož se později stal podobně osvícený producent. Nicméně Lancelot od Jezera patří mezi Bressonovy filmy nejméně pochopené a nejhůře přijaté. Je pravda, že z nestranného hlediska již úvodní sekvence působí směšně a nepovedeně, ale je třeba vše vnímat v kontextu bressonovského kinematografu. Přístup je bezpochyby radikální, protože atraktivní téma z prostředí středověkých rytířů je nám zprostředkováno skrz absolutní fragmentárnost. Ale copak sami vnímáme realitu o něco komplexněji?

David Čeněk, LFŠ 2014

Lancelot není historickým filmem, jak by napovídala skutečnost, že těží z artušovských legend. Bresson z nich nevybírá hrdinské skutky, nýbrž hledání Lancelotovo – strastiplné, zaplacené mnoha životy, jevící se posléze jako nesmyslné spění za něčím, co neexistuje. Ono nezjevení se absolutna, po němž Lancelot prahne, ale není jen existenciálním podobenstvím o slepém tápání dnešního člověka…
(Škapová, Zdena: Robert Bresson. Československý filmový ústav, 1987)

*****
Lancelot od jezera (1973), dávný Bressonův projekt, hotový téměř po dvě desetiletí ve scénáři, film přerušující náhle jeho díla situovaná do současnosti, znovu výmluvně doložil, nakolik je pro tohoto režiséra irelevantní, jaký časový rámec si pro svou nadčasovou kontemplaci zvolí. Lancelot není historickým filmem, natož pak rytířskou podívanou, jak by napovídala skutečnost, že těží z okruhu slavných artušovských legend. Je symptomatické, co z nich Bresson vybírá: nikoliv hrdinské skutky, jež jsou zde přirozeně těžištěm četných líčení, nikoliv Percevalovu udatnou a úspěšnou výpravu za svatým Grálem, nýbrž hledání Lancelotovo – beznadějné, strastiplné, zaplacené mnoha životy, jevící se posléze jako nesmyslné spění za něčím, co neexistuje. Co je jen výplodem fantazie a sublimovanou podobou společenské konvence, která bezostyšně disponuje lidským materiálem. Ono selhání, nedosažení, nezjevení se absolutna, po němž Lancelot a jeho druhové prahnou, není jen existenciálním podobenstvím o slepém tápání dnešního člověka, kterému jsou stejně násilnicky zvenčí určovány životní formy a hodnoty, neboť právě tak lze toto tragické neuspění dešifrovat i v systému Bressonovy teologické interpretace – jako mlčení Boha, jako odepření milosti, jako vydání člověka v plen zmaru a zániku, bez poskytnutí sebemenšího východiska. Rytířské cti obětuje Lancelot to nejcennější, co má – lásku Ginevry. Vztahy uměle vytvořené rytířským kodexem mravnosti staví proti sobě ty, kteří pociťují vzájemné sympatie – Gauvaina a Lancelota, jejich taktické zneužívání v rukou těch, kteří touží dosáhnout moci, je příčinou mnohonásobného zabíjení. Rytíři nakonec přijímají za svou vůli vnucenou z vnějšku, „oficiální“ ideály a morálku, aby v jejich jménu svou individualitu naopak potlačili. Proto musí skončit tak děsivou a totální porážkou, jakou Bresson předvádí ve velkolepé scenérii v prologu a epilogu filmu. Bresson se i v tomto filmu drží svých režijních zásad. Výpravnost a dramatičnost lásky je potlačena, motivy jsou organizovány tak, aby se divák zaměřil nikoliv na příběh, nýbrž na mnohanásobně komplikované vztahy mezi osudy postav. Proto i tady je obraz prostředí důsledně fragmentarizován – zase úzce ohraničené pohledy na dveře, okna, schody, na lože v komnatě Ginevry, na ostruhy koní, na jejich cválajících nohy. Jako by tyto jednotlivosti jaksi mimochodem, bez zvláštního zájmu, registrovaly oči přímého účastníka dění a nikoliv toho, kdo aranžuje před kamerou. V dějovém plánu pak této střídmosti odpovídá eliptické vyjadřování, přičemž, tak jako vždycky u Bressona, tyto rozsáhlé výpustky děje se neuplatňují jen v sousedství za sebou jdoucích sekvencí, ale uvnitř nich samých: rytíři, hledající Lancelota, vyjedou ze záběru a vzápětí se do něj v obráceném směru vracejí…všechno, co se odehrálo mezi tím, si musíme domyslet.
(Škapová, Zdena: Robert Bresson. Československý filmový ústav, 1987); 28. Letní filmová škola

Autor/Zdroj: /28.LFŠ