Každý pro sebe a bůh proti všem

Každý sám pro sebe a Bůh proti všem je po snímku Aguirre hněv boží dalším filmem Wernera Herzoga zakoupeným NFA do české distribuce. Sledujeme v něm skutečné osudy mladého Kašpara Hausera, který se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Po mnohaletém odloučení od lidí, neschopný komunikace ani samostatného pohybu, se stává předmětem zkoumání a výchovy společnosti, která se ho snaží přizpůsobit svým normám. Tvůrce se drží známých, mnohokrát zpracovaných faktů o tajemném Kašparovi, který až do svých šestnácti let vyrůstal v temném sklepení bez dotyku s vnějším světem.
Podmanivým způsobem popisuje jeho první okamžiky mezi lidmi, sžívání s neznámým prostředím, ukazuje „jak asi člověk poprvé vnímá věci“. Hlavní roli režisér svěřil neherci Brunovi S., který si prošel podobnou zkušeností jako postava filmu. Atmosféru snímku dotváří snové, surreálné sekvence Kašparových představ a vizí spolu s podmanivým
hudebním doprovodem.

Snímek Každý pro sebe a Bůh proti všem (1974) je čtvrtým hraným filmem Wernera Herzoga, avšak prvním, který natočil v Německu. Známý filmař i v tomto díle sleduje své téma: osud výjimečného jedince v konfrontaci se společností. Tentokrát je protagonistou nalezenec Kašpar Hauser, jenž se v roce 1828 objevil v Norimberku a jehož původ je dodnes zahalen tajemstvím. Herzog v prologu ukazuje mladého muže, uvězněného od narození ve sklepě, takže neumí ani stát. V šestnácti letech ho jeho opatrovatel (pravděpodobně otec) dopraví do města, kde ho opustí s dopisem v ruce. Vyprávění pak sleduje Kašparovo krátké pobývání mezi lidmi: nejdříve v rodině žalářníka, kde se naučí jíst a mluvit, později v domácnosti profesora Daumera, kde získá další vzdělání a naučí se hrát na klavír. Jeho život se neméně záhadně uzavírá v roce 1833, kdy jej někdo probodne. V krátkých epizodách Herzog ukazuje, jak společnost přijímá někoho, kdo se odlišuje od „normálu“, jak mu vnucuje své normy a jak ho tím vlastně deformuje a ničí. Kašpar Hauser sice navenek přijímá svou novou existenci, vymyká se svému okolí nadále zvláštním způsobem uvažování i postojem k víře a ke světu. Hlavní roli ztvárnil Bruno S. (nar. 1932), který měl podobný osud jako Kašpar Hauser: syn prostitutky v raném dětství málem ohluchl po bití a strávil třiadvacet let v různých sociálních zařízeních (po tomto filmu hrál ještě v Herzogově Stroszkovi). Právě on svým autentickým projevem a způsobem mluvy dodává dílu jeho vnitřní sílu a působivost. – Snímek je věnován filmové teoretičce a historičce Lottě Eisnerové (1896-1983) a kromě Herzogových kolegů Herberta Achternbusche a Reinharda Hauffa (v malých epizodách) se v něm objevuje i další známý filmový historik Enno Patalas.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2008/3