Kavalkáda

Rozsáhlá sága londýnské rodiny Marryotových zabírá časový úsek let 1899 - 1932. Do pohnutých osudů jejích členů zasáhnou snad všechny významné události doby. Burská válka, smrt královny Viktorie, potopení Titanicu, 1. Světová válka, bouřlivá dvacátá léta a zrození jazzu...

Film "Kavalkáda" z dílny Foxovy společnosti, patřil a patří k stěžejním dílům americké kinematografie a zaslouží si větší pozornost. Film vedle krásného technického a režijního provedení se může pochlubit společnými kořeny, jako je například Galsworhyho Sága. I zde se končí nenávratně zlatý věk anglického měšťanstva, také zde je úmrtí královny Viktorie spontánně pociťováno jako konec epochy, po níž příchází zmatek, ztráta jistoty a všudy přítomný neklid. Film není příběhem jedné generace: ve skutečnosti je to film dvou generací, jedné, která žila zbytečně, druhé, která byla zmařena na bojišti 1. světové války.Tragédie druhé generace je ve filmu jen naznačena, kdežto ta první je dovedena do rezignujícího konce.Film neukazuje cestu ze zmatků doby, ale jen její dopad. Snímek svojí velikost naznačil již v době vzniku. Bylo již tehdy jasné, že se směle může zařadit do paměti diváků, jako např. díla Griffithova či Chaplinova, která již byla klasická v dávné době vzniku Lloydovy "Kavalkády".Film je jedinečnou syntézou dialogů, montáže, inscenací velkých výjevů a konečně a hlavně ať již obrazovými náznaky nebo reflexí událostí toho dokonale dosáhl.

Nejpůsobivější a nezapomenutelnou scénou zůstanou výjevy z pohřbu královny Viktorie (1901), které jsou vidět pouze v očích obřadu přihlížejících diváků, nebo následující dialog mladých lidí na palubě Titanicu, kde melodie valčíku se pomalu mění ve stále zesilující se píseň "Blíž k Tobě Bože" a spolu s obrazem záchranného pásu, vytváří jednu z nejmohutnějších scén, jakou kdy film do té doby stvořil. Na davových scénách režisér Lloyd předvedl, že byl vnímavým a učenlivým žákem tehdejší americké filmové školy. Ta přece nikdy neskrblila tam, kde bylo zapotřebí se náležitě rozmáchnout či rozpřáhnout.

V tomto velkém filmu, není ani možné mluvit o jednotilvých hercích, každý tehdy stál pevně na svém místě a každý z nich je fysiognomií i projevem ž i v ý člověk sám pro sebe. Dá se říci, že film je zcela bez statistů a je dokonale herecky zvládnutý a lidé kumštu, jimiž režisér operuje tak dokonale, že každou chvíli zazáří některá strana hereckého krystalu lidstvím.