Kanárek

Celovečerní debut Viktora Tauše, jenž se ujal režie i hlavní role, zprostředkovává zážitky s drogovou závislostí. Hrdinou je zde mladý dokumentarista, jenž se s děsivou rychlostí ocitá v područí heroinu. Když přijde o jeho pravidelný přísun, začnou ho ničit abstinenční příznaky. Snímek usiluje o dosažení vnější autenticity, střídá barevný materiál s černobílým, současně vkládá úryvky ze souběžně natáčeného hrdinova filmu o městské policistce. Motiv kanárka, užitý již v názvu, odkazuje k používání kanárka v dolech, kde sloužil jako detektor nebezpečných plynů. Protagonista se ocitá v obdobné situaci, pokud svým osudem upozorňuje na často podceňovanou společenskou hrozbu.

Zdroj: Československá filmová společnost

Dá se říct, že Viktor vyrůstal ve světě amerických filmů. Malér je v tom, že tenhle svět začne hledat v pražských ulicích. A to se mu nakonec málem stane osudným. Kanárek je jeho příběh o cestě dolů, která však není pádem, ale poznáním. Je to film o rock & rollu, o kumpánství a kamarádství, o Tarantinovi a o policajtech, o rozhašený rodině, která se potká, až když je opravdu zle... Je to o tom všem a je to stejně důležitý.
Kanárek vznikl v dvougeneračni autorské dvojici scénáristy Borise Hybnera a režiséra Viktora Tauše. Jak sami říkají, dělá se jim spolu skvěle. A na kvalitě filmu je to vidět.
Proč se film jmenuje Kanárek? Borise s Viktorem kdysi zaujala Vonnegutova myšlenka: "Pokud jde o umění, mám teorii kanárka v uhelném dolu. Horníci dřív brali do dolů ptáky, aby zpozorovali plyn dříve, než lidé omdlí." Podle Vonneguta se umělci chovají podobně. S tím souvisí i skutečnost, že titulni skladbou filmu je "Kanárek" skupiny The Plastic People of the Universe.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora


Celovečerní debut režiséra Viktora Tauše Kanárek vznikl na základě autorových zkušeností se závislostí na drogách. Někdejší student katedry dokumentárního filmu pražské FÁMU (byl vyloučen ve třetím ročníku) pojal autobiografický příběh jako terapii, s jejíž pomocí se vyrovnává s nedávnou minulostí. Scénář k filmu však napsal o generaci starší Taušův přítel, známý divadelník Boris Hybner. Není bez zajímavosti, že neúspěšným "autoterapeutickým" pokusem byl pro režiséra již předtím nedokončený snímek V.O.P. - Název Kanárek je odvozen z citátu Kurta Von-neguta o tom, že umělec je podobně citlivým detektorem (společenského) nebezpečí, jako bývali kdysi kanárkové v dolech. Pomyslným kanárkem je zde mladý dokumentarista Viki, ztvárněný samotným režisérem, který velmi rychle podlehne závislosti na heroinu.

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola

Režisér a představitel hlavní role Viktor Tauš o svém hrdinovi říká: "Viky je nezralý naivní kluk, který miluje Tarantinovy filmy a všude s sebou tahá videokameru. Záhy však pozná, že něco jiného je sledovat feťáky, ranaře a drsný poldy na plátně a něco jiného je setkat se s nimi v reálu".

Autor/Zdroj: /Cinema


Celovečerní debut režiséra Viktora Tauše Kanárek vznikl na základě autorových zkušeností se závislostí na drogách. Někdejší student katedry dokumentárního filmu pražské FAMU (byl vyloučen ve třetím ročníku) pojal autobiografický příběh jako terapii, s jejíž pornocí se vyrovnává s nedávnou minulostí. Scénář k filmu však napsal o generaci starší Taušův přítel, známý divadelník Boris Hybner. Není bez zajímavosti, že neúspěšným "autoterapeutickým" pokusem byl pro režiséra již předtím nedokončený snímek V.O.P. - Název Kanárek je odvozen z citátu Kurta Vonneguta o tom, že umělec je podobně citlivým detektorem (společenského) nebezpečí, jako bývali kdysi kanárkové v dolech. Pomyslným kanárkem je zde mladý dokumentarista Viki, ztvárněný samotným režisérem, který velmi rychle podlehne závislosti na heroinu. Dopomůže mu k ní kamarád z okruhu rockerů, narkornan Miki. Mladík se postupně propadne až na dno. Po Mikiho srnrti není schopen opatřit si drogy, a trpí abstinenčními příznaky. S pomocí staršího přítele a díky odborníkům z psychiatrické léčebny se však dokáže vrátit rnezi své přátele filmaře. - Vtktor Tauš popisuje svou cestu k drogové závislosti s pomocí pseudodokumentárního zachycení situací. Snímek tak má tématem i zpracováním blízko ke staršímu českému dramatu režiséra Zdenka Zaorala Pavučina (1986). Tauš kornbinuje barevný a černobílý materiál různé zrnitosti, přičemž součástí vyprávěného příběhu (alespoň v dlouhé první části) je film ve filmu -fiktivní dokument o městské policistce Vandě. Kanárek vlastné začíná jako příběh obdivovatele tarantinovsky, estetizovaného filmového násilí, jenž srovnává své představy s realitou a jenž se přitom dostává na druhou stranu zákona. Zajímavýrn efektem takto rozehraného příběhu jsou autenticky insceno-vané situace, vizuální kontrast "skutečného" násilí a jeho odtažitého obrazu v dokurnentárním filmu, či zásadní rozdíl ve Vandiných rolích policistky, matky a manželky; to vše ještě ve srovnání s deformovaným pojetím těchto motivů ve "velké" kinematografii. Tauš ovšern slibně otevřené rnožnosti během vyprávění opouští a věnuje se výhradně svému tíživému osobnímu tématu. Zde však postrádá patřičný nadhled: úskalím jeho filrnu je "křečovitá přirozenost" do níž nutí sebe i ostatní (silácké chování rockera Mejly Hlavsy, Mikiho výbuchy zuřivosti) a didaktičnost, s niž i zkušení herci jen těžko bojují (kázání kotelníka Jiřího).

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Autentická zpráva Viktora Tauše o lid-ské slabosti

Tarantino je pro Vikiho Pánbůh táta i nejlep-ší kamarád zároveň. Stříkající krev, suché hlášky, černé brýle! Takový svět ho fascinuje a o takovém životě sní! Zatím ale jenom blafe se spolužáky z FAMU o Vláčilovi, Lynchovi a americ-ké noci, točí reklamu s kozičkama a chystá doku-ment o mladé policistce... Partičky, flámy, vtípky a hlavně volume doprava, takové jsou dny a týd-ny mladého hollywoodomilce. Pak se ale při první ostřejší akci dvojice městských policajtů vyklube z drsňáka v kožené bundě docela obyčejný, vy-strašený blinkající chlapeček a jeho iluze o světě, pokřivená americkými bijáky, se otřese v zákla-dech. Když k tomu přidá dávno rozpadlou rodinu, otce zazobance, matku alkoholičku a agresivní obstarožní nymfomanskou rachejtli v koupelně, přijde mu jako dobrý nápad před tím vším utéct. Napoprvé sice málem vykrvácel, ale potom... Potom to bylo fajn. Zdánlivě moc fajn.
Ani heroin ovšem nebyl řešením!
Ve Spojených státech mají pro podobné sním-ky zavedený podtitul True Story. Pravdivý příběh, jehož síla, výjimečnost a prostá skutečnost prola-muje stavidla zavedených žánrů a právě tím oslo-vuje diváka. Viktor Tauš příběh, který Kanárkem vypráví, skutečně prožil a nikterak se s tím nes-krývá. I ve filmu hraje Viktora Tauše Viktor Tauš, jeho otce jeho otec, terapeuta terapeut atd. Velmi přesvědčivě proto Tauš líčí prostředí hospodské-ho klábosení o ničem, rádobydrsňáckou auru roc-k'n'rollového zákulisí, výstřední večírky, pokřivený svět reklamních agentur a nejrůznějších produkč-ních společností, kde je ve jménu zakázky a peněz dovoleno prakticky vše, i to záchodkové panopti-kum, v jehož shovívavém přítmí si můžete v klidu rozbalit svoje nádobíčko a pořádně si to užít. Ovšem víc než záznam skutečnosti už Kanárek nenabízí. Příběh mladého kluka, který se potkal
s drogami, není totiž dneska zdaleka výjimečný, aby sám o sobě překvapoval či dokonce šokoval. Logická posloupnost hodný hoch - první dávka -rozprodávání majetku - problémy s dealerem -zhroucení - léčebna, dneska už nemůže nikoho překvapit. A i nejcennější deviza scénáře, střízlivě suchý pohled, který se nesnaží v devadesáti mi-nutách vyřešit svět, je několikrát znesvěcena, na-př. v monolozích Jiřího či Mejly (zatímco zkušený Jiří Schmitzer se nebezpečnou patetičnost vel-kých slov snaží zahnat extrémní expresivitou, Milan Hlavsa si přitom láme jazyk).
Největším kladem Kanárka tak zůstává vedle zajímavých hereckých výkonů Vandy Hybnerové, Mikuláše Křena či Radima Špačka jeho působivé formální zpracování. Kamera Davida Čálka velmi účelně a chytře udělala z nouze ctnost (točilo se na prošlý materiál) a obrazovou sugestivitu redu-kovaného obrazu loňské Minulosti tím posunula zase o pořádný kus dál. Velmi funkční je i hudeb-ní dramaturgie a doslova skvělý je pak střih Aloise Fišárka, který má nemalou zásluhu na tom, že Kanárek nepostrádá dynamiku a místy i velmi silné emoce.
Jako celek Kanárek představuje autentickou a pro teenagery nejspíš i přitažlivou zprávu o lid-ské slabosti a neschopnosti pomáhat. Cennější než příběh mladíka, který uklouzl po vysušené banánové slupce, ošklivě si přitom natloukl pusu a potom dokázal vstát s čistou tváří, jsou ale otázky, které během vyprávění nenápadně roze-sel: Jak může být někdo na prahu dospělosti tak neuvěřitelně psychicky slabý? Jak může být ně-kdo k uzoufání osamělý uprostřed tolika lidí? Proč nás někdy i banální problémy dokáží tak tvr-dě přimáčknout ke zdi?
Zapamatujme si jméno Viktora Tauše velmi dobře. S většími životními zkušenostmi a lepším scénářem za zády by totiž už naše příští setkání mohlo stát opravdu za to.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema