Jindřich V.

Přestože adaptací Jindřicha V. existuje několik, smysl popravdě dávají jen dvě. Obě britské a obě v režii mužů, jejichž známost s Williamem Shakespearem je důvěrná, dlouholetá a plodná. Ovšem zatímco Laurence Olivier natočil svou verzi v roce 1944 jako muž na vrcholu tvůrčích sil a v historických souvislostech, které nezbytně ovlivnily interpretaci hry, verze Kennetha Branagha je mnohem zajímavější (byť ne nezbytně lepší). Přistoupil k ní s minimální zkušeností před kamerou a prakticky nulovou za kamerou. Jeho rozhodnutí bylo možné na jedné straně vnímat jako velikou drzost, neboť sedmadvacetiletý mladíček jak upravil hru, tak se ujal režie a hlavní role. O přímočaré neskromnosti ostatně vypovídá již jeho vstup na filmovou scénu, jenž si svým velikášstvím v ničem nezadá s Orsonem Wellesem, k němuž ostatně býval multitalentovaný mladík často přirovnáván. Na druhé straně byla tato nezkrotná ambice vyvážena nepřehlédnutelným talentem a svobodou, s níž mohl sloužit (na rozdíl od Oliviera) pouze hře samé. Jindřich V. je v jeho pojetí jak dramatem o dějinách malých i velkých, tak především o údělu krále. Proto také zařadil do snímku citace z Jindřicha IV., které prostřednictvím motivu Falstaffa demonstrují cenu osobní oběti, již mladý Jindřich platí za svou proměnu v krále. V krále, jemuž přísluší absolutní odpovědnost, ale s ní i pochyby a především samota. Formálně zůstal Branagh do té míry divadelníkem, že zachoval postavu Chóru, který jednak funguje jako zcizovací prvek, poukazující na iluzivnost předváděných dějů, tak provádí diváka hrou přes výrazné časové i místní proměny. Na druhé straně se Branagh snažil nového média využít a například bitvu u Agincourtu inscenoval jako dynamickou podívanou, směřující nevyhnutelně od velkoleposti k špinavé, brutální a unavené marnosti. Bezpečnou kotvou jeho dobrodružství byla polovina britského shakespearovského herectva i zkušení profesionálové ve štábu, nováčkem, který ho od té doby věrně provází, naopak skladatel Patrick Doyle, jehož Non Nobis Domine zní v uších ještě dlouho po skončení titulků.

Iva Hejlíčková
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016

Ocenění: film získal Oscara za kostýmy
Druhá filmová verze hry W. Shakespeara (poprvé ji zfilmoval v roce 1944 L. Olivier) je režijním debutem irského shakespearovského herce a dnes již známého režiséra K. Branagha, který se pokusil příběh mladého anglického krále aktualizovat a oprostit jej od tradičního pojetí: jeho králem zmítají pochybnosti a trpí pocitem osamělosti i když se stává vítězem a přebírá francouzský trůn. Vedle dynamických a realistických bitevních scén upoutá ve filmu především K. Branagh ve „zpsychologizované" roli Jindřicha V.
Kino ART

Hru Williama Shakespeara Jindřich V. zfilmoval poprvé Laurence Olivier (1944) jako autor scénáře, debutující režisér i titulní představitel. V příběhu mladého anglického krále, který se rozhodne vymáhat své dědické právo na francouzskou korunu, zdůraznil klasické anglické rysy, především historicky mnohokrát ověřenou vlastnost ostrovanů: když se pevně rozhodnou pro boj, už nepochybují a dokážou zvítězit. Olivierův film, zdůrazňující divadelnost předlohy a pojímající bitevní scény jako velká malířská plátna, mě1 velký úspěch. O to větší odvahu projevil teprve osmadvacetiletý irský shakespearovský herec Kenneth Branagh, když se rozhodl zfilmovat látku podruhé, rovněž jako scenárista, debutující režisér a hlavní představitel. Na rozdíl od svého slavného předchůdce se pokusil hru aktualizovat a oprostit ji od tradičního pojetí: jeho králem zmítají pochybnosti ještě při dobývání cizích území a trpí pocitem osamělosti, i když už je vítězem a přebírá francouzský trůn. Vedle poněkud zdlouhavých dialogových scén zaujmou dynamické a realistické bitevní výjevy. Především však upoutá Kenneth Branagh-herec ve "zpsychologizované" roli Jindřicha V., jemuž propůjčil racionální odhodlanost i výbušnou citovost. - Phyllis Daltonová dostala Oscara za kostýmy.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Ve jménu Boha a krále! Za Anglii! Krví a blátem, potem a bolestí k větší slávě koruny a trůnu! Mladý irský herec a režisér Kenneth Branagh převedl na filmové plátno jedno ze Shakespearových královských dramat a sám se také stal JINDŘICHEM V., z boží milosti králem Anglie.

Psal se rok 1415. Království francouzské bylo zmítáno bouřemi a nepořádky, vraždami a intrikami, vládl mu šílený král, Karel, šestý toho jména. V téže době panoval v Anglii Jindřich V. z rodu Lancasterů, mladý král, jehož štěstěna milovala. Ten, pobízen svými biskupy, začal uplatňovat nároky na francouzský trůn a přeplavil se onoho roku do Francie, aby tu se svým vojskem vybojoval bitvu, kterou dějiny znají jako bitvu u Agincourtu. Vítězstvím v boji získal i francouzský trůn a s ním zanedlouho také ruku Kateřiny z Valois, princezny z královského rodu...
Takový je příběh, který roku 1598 skvěle zpracoval v drama William Shakespeare, takový je příběh, který roku 1944 poprvé přenesl na filmové plátno Laurence Olivier.
Od Olivierovy smrti uplynuly sotva dva měsíce, když se tehdy osmadvacetiletý herec, režisér a šéf divadelní společnosti Kenneth Branagh rozhodl slavné Básníkovo drama znovu adaptovat pro film. Na rozdíl od Olivierovy verze, která byla mimo jiné míněna i jako dílo vlastenecké propagandy (1944!) a nesla se tudíž v duchu víceméně oslavném, bylo Branaghovým úmyslem ukázat krále, který je přes všechen mladický zápal zmítán pochybnostmi, strachem a pocitem osamělosti. Ale i pochyby, výčitky a strach ustupují ve chvíli, kdy král musí předstoupit před vlastní vojsko, hladové, špinavé a otrhané, jemuž se už stěží dostává sil, a vnutit mu své přesvědčení a víru. Víru v oprávněnost boje, víru ve slávu hrdinské smrti.
Kenneth Branagh zvolil pro svou adaptaci poněkud neobvyklý rámec. Vysílá v úvodu na scénu Chór, který, neskrývaje divadelní rámec celého příběhu, začíná vyprávět historii krále Jidřicha. Jak ale děj nabývá na dramatičnosti, odpoutává se Branagh stále více od divadelní kulisy i vysvětlujícího komentáře Chóru, protože to, co se na plátně děje, už komentáře nepotřebuje. Drama vrcholí scénami noci před bojem, kdy se Jindřich nepoznán vydává na obchůzku ležením, aby zjistil náladu svých vojáků, a samozřejmě scénami bitvy, které přímo hmatatelně přenášejí na diváka pocit strhujícího entuziasmu, síly, ale i bolesti a krve vojáků, kteří jsou odhodláni zemřít pro svého krále.
Přes diskutabilní „divadelnost", díky které působí film zejména v první části poněkud rétoricky, fascinuje Branaghův snímek skvělými hereckými výkony (obsazení - to je přehlídka nejlepších britských shakespearovských herců) a zvláštní lyrikou, která starý příběh činí náhle velmi živým a realistickým a která z Jindřicha V. dělá současného filmového hrdinu.
hej Cinema 1991/7/22

Autor/Zdroj: hej/Cinema