Italské jaro [TV film]

Televizní hra natočená podle díla Emmanuela Roblése, člena Akademie bratří Goncourtů. Jedná se o příběh francouzského letce zraněného a sestřeleného při leteckém útoku nedaleko Říma. Tento příběh je příkladem mezinárodní solidarity. Solidarity lidí,které spoji boj za obranu lidské důstojnosti, potupené a podupané fašismem. Jacques Saint – Rose je Francouz. Pro Italy tedy nepřátelský voják; přesto ho vesničané ukryjí před Němci a zavolají k němu lékaře. Ten ho odveze do Říma a ubytuje v paláci staré římské šlechty, kde Saint – Rose čeká na vyléčení a přepravu přes frontu. Během svého nedobrovolného pobytu poznává tichou a vytrvalou práci římských odbojářů, která vrcholí v březnu 1944 atentátem na Via Rosella. Odvetné akce přežije dík ochraně svých přátel a ve chvíli, kdy se vrací znovu na frontu, aby mohl bojovat proti Němcům, pochopí hlubokou životní pravdu: člověk se nemůže zachránit sám, musí se zapojit do společného zápasu s ostatními.

V rámci cyklu Světový román na obrazovce jsme v neděli 31. srpna zhlédli televizní dramatizaci jednoho z posledních děl předního francouzského pokrokového spisovatele Emmanuela Roblèse ITALSKÉ JARO. Spisovatel patří mezi tvůrce, kteří píší z dokonalé znalosti, z prožitku, ze svého bohatého života člověka narozeného v koloniálním Oranu a znajícího těžké období druhé světové války a boje proti fašismu. I základní příběh románu Italské jaro vycházel ze skutečné události. Příběh francouzského letce se stal i v televizním zpracování příležitostí k citlivému rozboru lidských vztahů a reakcí ve vypjatých situacích, široce rozvedenému portrétu tehdejší italské společnosti a především důkazem síly mezinárodní solidarity v boji proti fašismu. Na pozadí rodícího se vztahu mladého letce a odbojářky Marie se podařilo vykreslit třídně i názorově diferencovanou italskou společnost od politicky nevyhraněné římské smetánky v příběhu představované povrchní Sandrou, ženou vysokého úředníka, která se více řídí heslem užít a přežít než skutečným zájmem o osud národa, markýzou nesnášející fašismus spíše pro neslučitelnost jeho metod s náboženským přesvědčením, a blazeovaným ministerským úředníkem, respektujícím nový dějinný vývoj. Tito lidé modelovali podobu své společenské vrstvy prožívající dlouhodobý rozpad. Autor dále zachytil ty, pro které se fašismus stal příležitostí drát se nemilosrdně vpřed i za cenu podílu na nelidských zvěrstvech. Hlavní pozornost však Roblès soustředil na výpověď o hrdinství obyčejných lidí, jejich nezlomné víře v konečné vítězství nad fašismem. A právě jim a mezinárodní solidaritě bylo toto dílo vlastně především věnováno.

Autor dramatizace a režijního ztvárnění díla zasloužilý umělec Antonín Dvořák obsadil tuto televizní inscenaci plejádou předních herců. Nejvíce zaujal výkon Reginy Rázlové jako Sandry, která ztvárněním názorově i citově rozpolcené mladé představitelky římské smetánky, ženy plné protikladů, vytvořila jednu ze svých nejvýraznějších rolí poslední doby. Stejně zaujal i Ladislav Pešek v hluboce lidské roli sochaře Filangeriho a Eliška Balzerová v roli Marie jako protipól Sandry. Snad jen francouzský letec Jacques v podání Petra Svobody přes dobrý herecký výkon přece jen nebyl oním naturalizovaným Francouzem. Při uvedení děl zahraničních autorů bývá vždy velmi náročné plně vniknout do specifiky odlišného prostředí i jedinečnosti doby, a protože právě zde byly v provedení díla ještě určité menší rezervy, nepodařilo se přece jen překročit pomyslnou hranici dělící díla velmi dobrá od špičkových. Na celkovém profilu díla je patrné úzké propojení s literární předlohou, režijní vedení neslo znaky koncepční ucelenosti a vyváženosti. Hra Italské jaro se zařadila mezi ta díla, která vypovídají o minulosti a zároveň varují, chtějí právě nyní, kdy se znovu v některých západních zemích ozývají neofašistická hesla, připomenout, co to byl fašismus a jakou daň za jeho porážku musely i tyto země zaplatit.

ŠMRHA, Karel. Na okraj obrazovky: Boj pokračuje. Rudé právo. 1980, roč. 60, č. 207 [2. září], s. 5. [upraveno]