Hlavní nádraží

Bývalá učiteľka Dora si privyrába ako pisárka na hlavnej stanici v Riu de Janeiro, kde píše dopisy namiesto svojich negramotných zákazníkov. Jedného dňa ju žena s malým chlapcom požiada, aby napísala list jej manželovi a otcovi dieťaťa. Krátko potom sa Dora stane svedkom autonehody - ženu zrazí auto a chlapček ostane na ulici sám. Dora si chce privyrobiť a tak chlapca postúpi pokútnej agentúre na adopcie detí. Čoskoro však pocíti výčitky svedomia, dieťa unesie z bytu priekupníkov a vydá sa s ním na cestu za jeho otcom. Film bol nominovaný na dva Oscary a získal viac ako tridsať ďalších ocenení.

Zdroj: RTVS

Bývalá učitelka Dora si přivydělává jako veřejná písařka na hlavním nádraží v Rio de Janeiru. Jediným povyražením v jejím osamělém a jednotvárném životě je předčítat dopisy cizích lidí své sousedce Irene. Jednoho dne ji jedna zákaznice požádá, aby napsala dopis jejímu manželovi a otci asi desetiletého chlapce, kterého má sebou. Chvíli poté se stane Dora svědkem nehody: klientku srazí auto a její synek Josué zůstane na ulici sám. Právě díky tomu se její život na čas spojí s chlapcem, jehož vezme k sobě. Zpočátku si životem zcyničtělá a emocionálně okoralá Dora hodlá přivydělat tím, že jej prodá pokoutní agentuře zajišťující děti k adopcím. Teprve Irene v Doře probudí záchvěv špatného svědomí a tak unese chlapce z bytu překupníků a podstoupí s ním namáhavou cestu ke vzdálenému otci.
Citlivé melodrama, místy přerůstající až ve zdařilou sociologickou studii, vychází žánrově z klasického road movie. Režisér se vyhnul nebezpečí sentimentu a melodramatičnosti, jeho d1o připomíná éru italského neorealismu či brazilského filmového hnutí Cinema Novo. Pro Evropany jsou neobvyklé i barvité reálie a především bezútěšnost životní situace některých vrstev latinskoamerické společnosti. Představitele malého Josua například objevil režisér skutečně přímo na letišti, kde si přivydělával jako čistič bot.
Program ART

Autor/Zdroj: /


Dva věkem vzdálení protagonisté nejsou nadšeni jeden druhým, ale
nedobrovolná dobrodružství, zažitá na společné napříč Braz~ií, postupně
odbourávají jejich nedůvěru a předsudky.
Citlivé melodrama, místy přerůstající až ve zdařilou sociologickou studii,
vychází žánrově z klasického road movie. Pro Evropany jsou neobvyklé
i barvité reálie a především bezútěšnost životní situace chudších vrstev
latinskoamerické společnosti.
Program ART

Autor/Zdroj: /

Překvapivý ohlas snímku brazilského režiséra Waltera Sallese Hlavní nádraží svědčí o tom, že i prostý "lokální" příběh může oslovit diváky na celém světě. Znovu se přitom potvrzuje, jak vděčné je téma sbližování dospělého a malého dítěte. - Penzionovaná uřitelka Dora si přivydělává tím, že na hlavním nádraží v Riu de Janeiru píše dopisy negramotným zákazníkům. Osamělá, zahořklá žena se však sama rozhoduje, který dopis odešle, který „pozdrží“ či zahodí. Téměř proti své vůli se Dora ujme malého chlapce, jehož matku před nádražím přejel autobus. Když však zjistí, že se patrně jedná o obchod s lidskými orgány, unese malého Josua a vydá se s ním na dlouhou cestu za jeho vysněným otcem. Během putování se nerovná dvojice postupně sbližuje a zároveň prožívá různé všední epizody. Dora nakonec zanechá dítě u jeho starších bratrů. Je šťastná, protože si uvědomuje, jak ji krátké přátelství na sklonku života obohatilo. - "Koljovské" téma pojednal režisér naštěstí s odstupem a vyhnul se tak nebezpečí sentimentu a melodramatičnosti. Jeho dílo připomíná doby neorealismu a brazilské Cinema N----ôvo. S dokumentaristickou věcností zaznamenává brazilskou současnost, jak na velkoměstském nádraží (kudy denně projde tři sta tisíc lidí), tak na chudém venkově (zvláště v oblasti Sertăo). Strohý realismus má však svůj duchovní přesah, projevující se v sekvenci z poutního místa či v biblických jménech postav, ale i v celkovém vyznění příběhu. - Jednoznačnou dominantou filmu jsou výkony uznávané brazilské herečky Fernandy Montenegroové (připomínající legendární Giuliettu Masinaovou) a malého Viníciuse de Oliveiry, který před natáčením vypomáhal své rodině jako čistič bot na letišti. - Scénář snímku získal grant v soutěži Sundance Institutu a japonské firmy NHK a také francouzského ministerstva kultury.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Denně se tu přelévají a míjejí proudy lidí, které protékají podle neúprosných jízdních řádů. Každý z těch spěchajících má svůj vlastní příběh, ale není tu místo, čas ani komu ho odvyprávět. Dá se tu jen na chvíli zastavit a prohodit několik neobratných vět u oprýskaného pultu, na kterém bývalá učitelka Dora píše na požádání dopisy o lásce, nenávisti, vzpomínkách či odpuštění. Tam, uprostřed apokalyptického chaosu Hlavního nádraží v Rio de Janeiru, jí lidé svěřují svá osobní poselství, a ona je za pár babek zaznamená a vzbudí v nich iluzi, že jejich osamělý výkřik pošle dál. A potom doma třídí kostrbaté nádražní zpovědi na ty, co jdou rovnou do koše, a na ty, které možná jednou odešle. Dora je prostě zapšklá stará panna, která přes den vydělává na důvěřivých analfabetech a po večerech si ve své garsonce hraje na "pána osudu". Patří k nádraží, stejně jako turnikety, veřejné záchodky nebo automaty s colou, bez účasti zaznamenává cizí patetické i dramatické příběhy, neboť ten její vlastní je už dávno dopsán. A pak se jednoho dne z bezejmenného davu vyloupne desetiletý sirotek Josué (matku před nádražím srazilo auto, otce nikdy nepoznal), a v okoralé duši předčasně zestárlé nádražní kronikářky Dory se cosi pohne. Na chvíli od sebe ještě tenhle dávno zasunutý (nebo snad nikdy nepoznaný) pocit bez skrupulí odstrčí (zpeněží Josuého v hodně podezřelém "děcáku" a koupí si za něj konečně pořádnou barevnou televizi) - ale pak konečně udělá ten rozhodující krok do svého i jeho života. Ti dva si zpočátku nepadli příliš do oka, ale možná, že se potkali na jednom z nejrušnějších míst na světě právě proto, že byli oba tolik osamělí. A přestože se jim v téhle prašné a hořké road movie napříč současnou Brazílií cíl jejich cesty stále vzdaluje, dojdou nakonec oba o mnoho dál, než na počátku čekali...

Střední a Jižní Amerika, Kuba či Mexiko, jsou dnes pro diváky mnohem "exotičtější" filmové krajiny nežli Asie, Čína nebo Hong Kong. Jen čas od času překročí vzorek "hispánské" kinematografie hranice svého teritoria a dokáže rezonovat i na mezinárodní filmové scéně. Jako příjemný desert ve světovém filmovém menu uspěl nedávno třeba kubánsko-mexicko-španělský mix Jahody a čokoláda, návštěvníci 31. MFF v Karlových Varech si možná vzpomenou na úsměvnou cestu s nebožtíkem napříč Kubou Guantanamera, od které vede zřetelná jednokolejka žánrem road movie ke ztrátám a nálezům, jež provázejí cestu osamělých hrdinů rušného Hlavního nádraží.

Podle námětu rodáka z Ria, režiséra a scenáristy Waltera Sallese (jenž si svou látku také sám zrežíroval) rozepsali scenáristé Carneiro a Bernstein jednoduchý příběh o stárnoucí opuštěné ženě, která se s malým chlapcem vypraví na dalekou cestu do brazilského vnitrozemí, aby se pokusili nalézt jeho ztraceného otce. Hlavní nádraží je road movie, jehož trasa nesměřuje do cílového města, ale do lidského srdce. Je to snímek, ve kterém jsou interpreti (jež mohou vzbuzovat občasné reminiscence na Kida, Papírový měsíc, Glorii či Kolju), svým způsobem důležitější nežli jejich příběh. Stará se o to zejména brazilská hvězda nejvyšší svítivosti Fernanda Montenegroová, ztělesňující vnitřně rozpornou postavu Dory stejně přesvědčivě v jejich cynických a egoistických polohách, jako ve chvílích probuzených pocitů a očistného otevírání duše. K slibnému výkonu určitě pomohla i svému desetiletému dětskému partnerovi de Oliveirovi (kterého Salles objevil jako čističe bot na letišti), a především její zásluhou nezmutoval křehký příběh o nalezeném přátelství a citu do kýčovité podoby laciného melodramatu. Hlavní nádraží je především její velký malý film, dárek, který nám i sobě dala ke svým neuvěřitelným sedmdesátým narozeninám. Nominace na letošní Oscary, Zlatý glóbus a vítězství na MFF v Berlíně potvrzují, že její mimořádný výkon (připomínající hereckou dikci Giulietty Masinové) nezůstal nepovšimnut. Ostatně Hlavní nádraží může vzbudit i naše poněkud zasunuté neorealistické vzpomínky, připomenout éru "cinéma vérité" - ale hlavně napovědět, jak by bylo hezké, kdybychom se, navzdory všemu co nás kdy rozděluje, dokázali v pravou chvíli vzájemně adoptovat.

Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema