Fantom Opery

Fanthom opery podle novely francouzského spisovatele G.Lerouxe, natočilo Hollywoodské studio Universal pictures v režii Arthura Lubina v roce 1943 v barevném provedení Technicoloru. Tato zvuková verze je zajímavá nejen velmi dobrým hereckým obsazením, ale i perfektními zpěvními, operními party, které má divák možnost shlédnout v podání výnikajících zpěváků. Claude Rains hraje postaršího prvního houslistu Claudina, který hraje v pařížské opeře. Tajně platí nejlepšího a nejdražšího učitele zpěvu mladé, nadějné operní zpěvačce Christine DuBois (S.Fosterová), která o tom nemá sebemenší tušení. Sám žije skromě a téměř na pokraji bídy, a skládá hudbu, ve kterou věří, že bude jednou vydána a bude se hrát. Když není schopen pro nepohyblivou ruku dál hrát, a je z orchestru propuštěn, chce prodat svou skladbu, aby mohl dívku, do které je zamilován dál podporovat. Dojde k fatálnímu nedorozumění, při němž se ze zoufalství vrhne na vydavatele, a uškrtí jej, a jeho žena mu vychrtne kyselinu do tváře. Od té doby Claudin zmizel, a záhy se začal objevovat v divadle, jeho chodbách a sklepeních záhadný a nebezpečný Fanthom s bílou maskou na tváři, který začne zasahovat až příliš vážně do dění v opeře. Odvážný policista Roaul d´Albert (E. Barier) i operní barytonista Anatol Garron (Nelson Eddy), kteří jsou oba do Christine zamilováni a ucházejí se o ní, pátrají každý na svou pěst, aby Fanhoma polapili.....zatím nejlepší z pracování tohoto téma.



Marta H. c.b.

Legendární horor o znetvořeném hudebníkovi, který zhrzen láskou i lidmi žije v katakombách pod pařížskou operou a „vládou teroru" napomáhá zbožňované chráněnce v kariéře, vychází ze slavné předlohy francouzského spisovatele Gastona Lerouxe. Žánrově je snímek ukotven do hororové i muzikálové polohy.
Román francouzského spisovatele Gastona Lerouxe Fantom opery vzbuzoval u filmových tvůrců již od svého prvního vydání v roce 1910 velký zájem, neboť zpracovával melodramaticky hrůzyplný příběh hudebníka znetvořeného v obličeji a zklamaného v srdci. Vyprovokován lidským protivenstvím a zoufalstvím z neopětované lásky se dopouští děsivých činů a nakonec unese uctívanou primadonu do svého úkrytu v katakombách pařížské opery.
Jak uváděl slogan plakátu jedné z pozdějších filmových verzí, „v každé generaci se zrodí příběh tak děsuplné hrůzy, že až fascinuje". Společnost Universal využila tento námět pro velmi výpravnou a prestižní produkci poprvé v roce 1924, v níž nešťastného hrdinu sehrál mistr maskérského umění Lon Chaney. Výjimečný byl tento film i tím, že sotva dva roky po uvedení dramatu The Toll of the Sea (Lotosový květ, 1922), prvního dvojbarevného Technicoloru v systému subtraktivní metody dosažení barev, přišel rovněž s několika technicolorovými sekvencemi (zachovala se z nich však pouze pasáž maškarního bálu).
Spojitost mezi němou verzí Fantoma opery z roku 1924 a novým snímkem z roku 1943 nespočívá jen ve stejném námětu (první film je věrnější původní knize) a jedné a téže mateřské společnosti Universal, nýbrž i v ateliérové stavbě. Na svou dobu nesmírně moderní železobetonová replika pařížské opery vznikla ve studiu číslo 28 a přežila zde věky - stržena byla až roku 2014. Během natáčení tříbarevné technicolorové verze byla zvukově izolována a ve vší impozantnosti opět využita. Nová filmová verze sekvenci maškarního plesu neobsahuje, nicméně dramaticky vypjaté okamžiky pádu obřího lustru do hlediště si ponechává.
Protože do jedné z hlavních rolí byl obsazen Nelson Eddy, zpěvák úspěšných filmových operet MGM, žánrově je film položen jak do hororové, tak i do muzikálové polohy. Jestli může film Fantom opery s Claudem Rainsem v titulní roli opravdu něco věrohodně doporučit, pak je to dvojnásobné oscarové ocenění, které připadlo mistrovské spolupráci kameramanů s výtvarníky.

Věroslav Hába
LFŠ 2015

Jediný barevný snímek z hororové kolekce studia Universal Fantom Opery není prvním, ani posledním zpracováním slavné předlohy Gastona Lerouxe (viz nejnovější muzikálové provedení ve FP 2/2005). Nejznámější vzniklo již v roce 1925 se skutečně děsivým Lonem Chaneyem v titulní roli. Spíše melodramatický a temně romantický než hrůzostrašný příběh o znetvořeném pomstychtivém hudebníkovi, který žije v katakombách pod Pařížskou operou a „vládou teroru“ napomáhá zbožňované chráněnce v kariéře, je v technicolorové podobě z roku 1943 mnohem nákladnější a spektakulárnější. Do děje jsou vloženy tři operní vsuvky a na marnotratně dekorovaném pódiu jako by studio chtělo gotický příběh o krásce a zvířeti zkombinovat s muzikály s Deannou Durbinovou a konkurovat tak revuálním filmům MGM. – Jelikož se představitel nešťastného „monstra“ Claude Rains před kamerou odmítl objevit v původně navrženém znetvoření (jeho tvář zůstává po většinu příběhu, stejně jako ve snímku Neviditelný muž, před zraky diváků skryta), jeho postava vzbuzuje víc soucitu než děsu. K bagatelizaci hororového efektu přispěly i škrty ve scénáři a komické pojetí dvou hašteřících se nápadníků krásné sopranistky. Film postrádá tajemnou přízračnost a mění se spíš v okázalý, ale nepatřičně úhledný muzikál z operního zákulisí, v němž mezi umělci panuje rivalita, láska se sváří s kariérou a genialita se mísí se šílenstvím. – Snímek získal dva Oscary za nejlepší barevnou kameru a výpravu.
-tse-, Filmový přehled 2005/2