Doňa Perfecta [TV inscenace]

Seznamovat televizní veřejnost s poklady světové literatury, a to i současných pokrokových autorů celého světa, je pro dramatické vysílání jistě radostným úkolem, neboť se současně stává nevyčerpatelnou inspirací pro vlastní televizní tvorbu. Jestliže je televizní přepis románu, novely či povídky dílem citlivým, zpětně pak slouží literatuře, protože divák se rád poté zamění se čtenářem. Na nedostatek poctivých a objevných adaptací si v proudu času rozhodně nemůžeme stěžovat, a nejsou v poslední době v televizi řídkým jevem. Tento vzestupný trend nám však na druhé straně dává právo měřit výsledky inscenací přísným měřítkem. Přísným, protože současným.

Ve čtvrtek 25. dubna [1974] zařadila Hlavní redakce dramatického vysílání televizní inscenaci španělského romanopisce a dramatika Benita Péreze Galdóse DOŇA PERFECTA. Tak se dostala malá ukázka díla tohoto velkého španělského spisovatele kritického realismu druhé poloviny 19. století do nejširšího povědomí divácké obce, a to je dobré. Otázkou zůstává, proč dramaturgie volila právě toto rané dílo, které svým popisným realismem zůstává daleko za pozdějšími vrcholnými romány. Vždyť už za jeho života se autorovi říkalo „španělský Balzac“. Pak ovšem musíme trvat na zachování základní atmosféry, do níž zasadil romanopisec situace a vztahy postav. To se autorovi scénáře Karlu Majorovi podařilo jen částečně. Atmosféra bigotního maloměšťáckého Španělska, plná přetvářky, zla a hnusu za štítem kříže, atmosféra, která poznamenává jednání svých hrdinů, neboť musí zdusit a zničit základní lidské vztahy, lásku a přátelství. „Pobožný“ maloměšťák se zde k dosažení svých malicherných a zištných cílů neštítí ani násilí, ani vraždy, třebaže je ochoten vyšívat roucha svatým a od rána do večera „obracet“ se k bohu.

Není schopen normálního lidského citu, protože ten je nezištný. Tedy v prvé řadě společenská situace je základní a rozhodující rovinou, v níž autor rozehrává jinak dost banální příběh, scenáristou navíc zúžený. Především totiž ona situace zde formuje a určuje jednání lidí, a to ať jí využívají a zneužívají (titulní postava) nebo se proti ní neúspěšně bouří (mladý pár). Teprve skrze tuto konkrétní společenskou situaci lze vyjevit základní smysl díla, kterým je ostrá obžaloba bigótnosti a měšťáctví, spojeného s nevzdělaností a ziskuchtivostí, závistí, jež plodí i zločin. Pokud byl položen důraz jen na příběh, nutně se vytrácí mnohá souvislost a logické jednání postav. Celkový dojem z inscenace pak nemůže být jiný než matný. Je to škoda, protože přístup realizátorů byl poctivý a citlivý, ať už mám na mysli režii, kameru nebo herecké mistrovství Jarmily Krulišové a Vladimíra Šmerala, Jany Preissové a dalších. Je to škoda o to větší, že raný román, k němuž se mj. sám Pérez Galdós po dvaceti letech vrátil v podobě divadelní hry, měl všechny předpoklady stát se velkým lidským dramatem a obžalobou společnosti i doby, v níž je zasazen, dramatem navíc současně cítěným a chápaným. Takovým se v televizním přepisu nestal.

EGERT, Ladislav. Ne za každou cenu. Rudé právo. 1974, roč. 54, č. 103 [2. května], s. 5. [upraveno]