Dogora

Dogora není ani smyšlený příběh ani dokument. Je to hudební, impresionistický a humanistický film. Patrice Leconte jednoho dne objeví úžasnou symfonickou suitu s dětským sborem. Zjistí, že v něm nikdy předtím nic nevzbudilo takové silné emoce. Za nějakou dobu odjíždí do Kambodže. Nikdy ho žádná země tolik neuchvátila, jako právě tato. Z řady silných zážitků se vyvine velké dobrodružství - překvapivá a dojemná, bezstarostná i vážná odysea.

Umělecký dokument Dogora, který natočil francouzský režisér Patrice Leconte za svého pobytu v Kambodžském království, je působivou audiovizuální esejí, stvořenou z obrazů pro Evropana vzdálené, exotické a chudé země. Tvůrce, známý z řady filmů různých žánrů, si tak splnil sen natočit film „jen tak“. Opřel se při tom o stejnojmennou symfonickou suitu Etienna Perruchona (v níž hraje důležitou roli podmanivý dětský sbor). Sugestivní filmová koláž postavená na emocích navazuje na tvorbu Godfreyho Reggia, nebo na snímek Baraka – Odysea Země (FP 9/2002). Leconte však neusiloval o sociální kritiku či o nějaké poselství a metaforu, nýbrž především o sdělení imprese (překlad původního názvu zní Dogora – Otevřme oči). Kamera zachycuje zemi a její obyvatele v nejrůznějších denních i ročních obdobích, za sucha, za deště, při práci, při odpočinku i při jídle, ve chvílích štěstí i smutku, v přelidněných městech i na vesnicích. Nikdo jiný než cizinec, který vnímá neznámou zemi okouzleným okem turisty, by asi nebyl schopen natočit tak působivý snímek. Je škoda, že jednotlivé, dokonale nasnímané obrazy jsou řazeny nahodile a bez zřejmé vnitřní souvislosti. - Tvůrci se nevyhýbají ani dramatičtějším momentům; obzvláště výmluvnou je sekvence, zachycující ty nejchudší, jak se činí na obrovské skládce. Snímek zároveň vypovídá nejen o přírodních krásách asijské země a o chudobě jejích obyvatel, ale i o jejich optimismu.
-kat-, Filmový přehled 2005/6