Děti bez lásky

POZOR, film není proti normálním jeslím!
Film je pro lidi zabývající   se dětskou psychologií   kultovním dílem a rozhodně   doporučuji ke shlédnutí   (mně osobně se podařilo   shlédnout do němčiny   přemluvenou kopii, původní   znění je ale slyšet a   místy jsou jen německé   titulky). Většina lidí o   něm ale jen mluví, aniž by   ho celý viděli. Často se   totiž cituje v souvislosti s   tím, že dokazuje škodlivost   jeslí. To ale není pravda!   Je třeba dívat se   pozorně...

Jeselské téma se   objevuje až ve druhé   polovině. Nejprve jsou   vysloveně kladně hodnoceny   jesle, kam nastoupila ve filmu   tříletá Ilonka už ve 14   měsících. Tráví v nich   zřejmě něco kolem šesti   hodin denně (není   upřesněno – jen to, že   maminka pracuje na   částečný úvazek a časně   odpoledne je proto Ilonka už   doma). Komentář říká:   „Kdo by nechodil rád na   místo, kde je tolik   dětí?“ a obrázky   ukazují, jak děti společně   cvičí a hrají si. Záporně   jsou hodnoceny jesle   celotýdenní (tzv. „s   nepřetržitým provozem“),   kde děti pobývaly od   pondělního rána do   pátečního večera a domů   chodily jen na víkendy. Tento   typ ovšem už dávno   neexistuje a po jeho obnovení   nikdo, ale skutečně nikdo   nevolá. I tak ale paní   doktorka ve filmu vypovídá,   že u většiny dětí z   týdenních jeslí byl   shledán normální zdravý   vývoj a deprivační znaky   pozorovali jen u části z   nich, nicméně že by si   přáli, aby děti chodily   každý den domů a   celotýdenní jesle byly   využívány jen ve skutečně   urgentních případech.

Další část se   opět věnuje jeslím denním,   ale problematice toho, když v   nich děti zůstávají   příliš dlouho. Vedoucí   jeslí říká, že jesle lze   považovat za prodlouženou   rodinnou péči (je v nich   jedna sestra na čtyři   děti), že ale optimální   čas pobytu je maximálně 6-8   hodin, zatímco 10-12 je už   moc.

Závěr   filmu ukazuje děti z   celotýdenních jeslí, které   do nich rodiče odevzdávají   velmi brzy ráno (jestli mě   paměť nešálí, byla to   šestá hodina), a holčičku,   která předtím byla v   jeslích úplně sama   (zřejmě jedna z těch   „dvanáctihodinových“).   Komentář říká, že zatím   se jí ještě po mamince   stýská, což je zcela v   pořádku, ale že je potřeba   dávat pozor, aby na   stýskání nerezignovala a   nestala se v budoucnosti   citově chladnou. Vzhledem k   tomu, co bylo řečeno ve   filmu předtím, je   evidentní, že na denní   pobyt v jeslích na rozumný   počet hodin se tato hrozba   nevztahuje.

Ti, kdo se na film   odvolávají jako na obecně   brojící proti jeslím, by   měli také zdůrazňovat   jednu věc: v roce 1963   existovala pouze   dvanáctitýdenní mateřská   dovolená a po ní už nic.   Proto se ve filmu hovoří   také o tom, že pracující   ženy s dětmi do jednoho roku   mají v zaměstnání   největší absence a že by   se státu místo   financování jeslí možná   vyplatilo, aby matky s dětmi   do jednoho roku byly doma.   Změna, o kterou se podle   literatury zasloužil i tento   film, pak přišla v roce   1966: byla zavedena „další   mateřská dovolená“   (dnešní rodičovská),   trvající nejprve od jednoho   měsíce maximálně do   jednoho roku věku dítěte.