Dámská jízda [TV inscenace]

Čestné místo mezi tvůrci opakovaně dokazujícími, že televizní inscenace může divákovi nabídnout víc než vyplnění času, schémat a tezí, patří bezpochyby i spisovatelce a scenáristce Alexandře Berkové. Potvrdila to i lednová premiéra DÁMSKÉ JÍZDY, jejího zatím posledního uvedeného pokusu na poli televizní dramatiky.

Výčet předností této „televizní komedie o tvůrčím zápasu ženy v domácnosti“ by mohl být dlouhý — od obsahové a formální jednoty díla, přes v televizi nevídanou míru citu pro tragikomiku běžných životních situací, až po pozoruhodné herecké výkony s dominující Jitkou Molavcovou v hlavní roli. Spolehlivým předpokladem úspěchu byly kvality textové předlohy Alexandry Berkové. Svůj podíl na něm však měli i tvůrci realizace, kterým se je podařilo v televizním filmu odpovídajícím způsobem zúročit a zprostředkovat divákovi. Podstatnou roli přitom sehrála osobnost a především tvůrčí osobitost filmového režiséra Víta Olmera, který si výborně porozuměl se schopností Berkové přesně a zároveň jemně ironicky vidět všední život.

Podobně jako někteří z jeho kolegů-režisérů usiluje i Vít Olmer ve svých filmech (zjednodušeně řečeno) o rehabilitaci pravdivosti uměleckého obrazu současné reality. Přitom se nesnaží o prostou „exhumaci“ osvědčených postupů, které sice přinesly v tuzemsku v šedesátých letech i přesvědčivé výsledky, ale jejichž mechanické opakování se dnes často stává samoúčelnou formální záležitostí. Věrohodnost zobrazeného obvykle slouží Olmerovi „pouze“ jako spolehlivý základ a přirozené východisko stylizace všech složek filmu. Ta pak nejen umocňuje uměleckou hodnotu a působivost díla, ale zároveň zpětně podtrhuje jeho zakotvení v dnešní realitě. Odvážný pokus přenést tento svébytný postup (v principu ne nepodobný způsobu, jakým např. Bohumil Hrabal vytváří ve svých prózách známé „autentické“ dialogy) do televizní praxe, dodnes fixované převážně na realistickou prezentaci kašírovaného obsahu, v případě Dámské jízdy vyšel. Dokonce se stal vítaným a především životaschopným oživením narušujícím standardizované představy o omezených možnostech režijní tvorby v televizních podmínkách.

Berkové a Olmerova Dámská jízda si v neposlední řadě zaslouží pozornost i z hlediska kontextu většiny ostatních televizních dramat „ze současnosti“, honosících se obvykle daleko atraktivnější volbou námětu, prostředí, hrdinů i zápletky. Oč přesvědčivěji, věrohodněji a smysluplněji vypovídala tato zdánlivá, vnějškově málo efektní „banalita“ o současném životě...

(SA). Dámská jízda. Scéna. 1988, roč. 13, č. 5, s. 5.