Člověk sleduje let ptáků

První uzbecký film v mém životě, i když   tenkrát jsme to házely všecho do jednoho pytle   jménem SSSR, a hned taková pecka. Málokdy se mi   u filmu stane, že začnu přemýšlet, jaký   způsob sebevraždy je nejlepší a ten mne   neopustil po celou dobu snímku. Jenže to mělo   háček, břitvy ani žiletek nebylo, špagát   taky ne, navíc kde se tady mám pověsit. Tak,   že by snad skok z okna? Dobrý nápad, ale   neproveditelný, kino je přece ve sklepě. Co   naplat, musím se to snažit dokoukat   příčetný. Pokud se snažil režisér o to, aby   divák na jeho film už nikdy nezapomněl, tak se   mu to rozhodně povedlo. Jeho dílo mne bude   strašit až do smrti, protože něco tak   obludného jsem už dlouho neviděl. Nemám   tušení jak vypadal scénář, ale to je v   podstatě jedno, důležité je, co s ním   režisér provedl. Výsledný tvar překonává   dokonce i pokusy doktora Mengeleho, některé z   nich , ač to lékaři neradi přiznávají,   posunuli lékařskou vědu kupředu, ale tohle?   Tímto filmem se totiž dostáváme na setinový   led, kdy si klademe nejprimárnější otázky, co   je ještě umění, zda to není jen samoúčelná   exhibice, neschopnost, atd. Nemá cenu rozebírat   proč a jak, je mi jasné, že někteří lidé by   dokázali tento film zpracovat do stostránkové   doktorantské práce, dokonce vím i z čeho   padnou do extaktických křečí, avšak to nic   nemení na faktu, že si režisér hraje na   velkého umělce, který vytvořil dílo   přesahující čas a prostor a někteří mu to   dokonce zbaštili. Není se tedy čemu divit,   proč naši rodiče proklínali měsíc   Československo – Sovětského přátelství.