Cléo od pěti do sedmi

Drama Cléo od pěti do sedmi vzbudilo značný ohlas již na MFF v Cannes 1962. Podle slov francouzské kritiky je to „jemný, oslnivý film, který se podobá hluboce procítěnému žalozpěvu". Vardová se v něm pokusila vyjádřit jeden z nelpalčivějších pocitů lidí své generace, pocit nejistoty, vnitřní_ I ho zmatku a strachu. Hrdinka filmu, krásná populární zpěvačka Cléo, se domnívá, že má rakovinu. Laboratorní vyšetření má její domněnku potvrdit nebo vyvrátit. Do chvíle, než Cléo získá jistotu o svém stavu, prožívá martyrium úzkosti, stupňované ještě tím, že jí nikdo nevěří, nikdo s ní její strach nesdílí. Třebaže je obklopena lidmi, je úplně sama. Proto se tak dychtivě přimkne k neznámému mladíkovi, který ji osloní v parku a který jediný pochopí její stav. Není to náhodné: mladík je voják, bojující v Alžírsku. I on je v neustálém nebezpečí smrti - a to je sblíží. Hlavní role ztělesnili Corinne Marchandová, Dominique Davrayová, Antoine Bourseiller, Jean-Luc Godard, Anna Karinová aj.

Kino AERO

Dnes již klasický snímek Agnès Vardaové Cléo od pěti do sedmi (1961, FP 4/64, 2/90z) patří k nejvýznamnějším dílům francouzské nové vlny. Navzdory vývoji filmové řeči (k níž ostatně přispěl) i v současnosti zaujme svou zvláštní atmosférou a prostotou, s níž nenápadně zachycuje existenciální pocity. Z dnešního pohledu je také zajímavým dokumentem o Paříži na počátku šedesátých let. – Zpěvačka Cléo Victoir (vlastním jménem Florence) čeká na výsledky lékařského vyšetření. Obává se, že má rakovinu, v čemž ji nepřímo utvrdí i kartářka. Lidé z jejího okolí, k nimž patří společnice Angele, milenec José, muzikanti Bob a Pisálek nebo kamarádka, modelka Dorothéé, však její strach berou na lehkou váhu. Poněkud egoistická půvabná žena se cítí osamělá a bezbranná. Při bloudění letní Paříží se nakonec v parku Montsouris setká s vojákem Antoinem, jemuž právě končí dovolenka a jenž večer odjíždí zpět do války v Alžíru. Mladík ji dokáže rozptýlit. Mezi oběma vznikne během krátké doby zvláštní přátelský vztah. Díky němu Cléo dokáže přijmout lékařův ortel, který sice potvrdí její obavy, avšak zároveň konstatuje možnost vyléčení. – Navzdory názvu snímek trvá jen devadesát minut, přičemž je rozdělen do třinácti kapitol se jmény postav a s přesným časovým určením. Děj se odehrává v úterý 21. června 1961. Ve skutečnosti ovšem v onen den byla středa. Tento drobný posun, podobně jako řada jiných náznaků odkazuje ke skutečnosti, že se nejedná o hraný dokument, nýbrž o fiktivní příběh. Po barevném prologu u kartářky se obraz mění v černobílý, jakoby pro Cléo byla realita méně, než výklad karet. Černobílý svět navíc podtrhuje její chmurnou náladu. Kromě sekvence ve zpěvaččině rozlehlém ateliérovém bytě se naprostá většina děje odehrává na ulicích, v kavárnách či v parcích. Paříž je ve shodě s náladou protagonistky ukázána jako město, žijící svým vlastním životem, jehož obyvatelé se navzájem míjejí. Jisté odlehčení od dlouhého „výletu“ bulváry představuje groteska, na niž se Cléo dívá s Dorothée z kabiny modelčina přítele, promítače Raoula, a v níž vystupují hvězdy nové vlny, včetně Jeana-Luca Godarda a Anny Karinaové.

OBSAH: Úterý, 21.6.1961. Kartářka Irma pozná z karet, že její klientka, zpěvačka Cléo Victoir, je nemocná, ale uklidňuje ji. Po jejím odchodu však řekne manželovi, že „viděla“ v kartách rakovinu a že zákaznice je ztracená. – Cléo jde do kavárny se svou společnicí Angele, která ví o jejích obavách z nemoci i o tom, že zanedlouho se Cléo dozví výsledky lékařského vyšetření. Majitel kavárny se snaží mladou ženu rozptýlit, ale ta na rozdíl od Angele poslouchá raději útržky rozhovorů ostatních hostů. – Obě ženy se staví v kloboučnictví. Zpěvačka si navzdory letnímu počasí vybere klobouček s kožešinou, ale protože podle Angeliny pověry se v úterý nesmí nosit nové věci, nechá si krabici dopravit domů poslíčkem. – Taxikářka ve voze poslouchá z rádia Cléinu píseň. Té je to naoko nepříjemné. Řidička pak vypráví o riziku svého povolání. Vůz nakrátko uvízne v průvodu rozveselených studentů v maskách. – Cléo bydlí ve velkém, bíle vymalovaném a stroze zařízeném ateliéru. Po bytě se potulují koťátka. – Zpěvačka si lehne do postele. Nakrátko ji vyruší její milenec José, který měl kolem cestu a který bagatelizuje její tvrzení o nemoci. – Sotva milenec odejde, donesou klobouk z obchodu. Vzápětí zazvoní u dveří skladatel Bob s textařem Pisálkem. Rozverní chlapíci se snaží smutnou Cléo rozptýlit, když si hrají na doktory, i později při zpěvu u klavíru. Jedna z písní však mladou ženu opět rozesmutní. Prohlásí, že ji všichni hýčkají, ale nikdo ji nemá rád. – Cléo si sundá paruku s drdolem, oblékne se do jednoduchých černých šatů, nasadí si nový klobouk a vyrazí sama ven. Na ulici míjí čumily okolo muže, který polyká živé žáby. V umělecké kavárně si objedná brandy a pustí si svou písničku z jukeboxu. Lidé se však dál klidně baví. Jedna odposlechnutá poznámka ji přivede na nápad. Vydá se opět ven a cestou se jí vracejí tváře známých i neznámých lidí. Dorazí za přítelkyní Dorothée, která právě stojí modelem v nedalekém sochařském ateliéru. – Dorothée po ukončeném sezení sveze kamarádku starým kabrioletem. Cléo se jí svěří s obavami. Bezstarostná kamarádka ji polituje, ale zároveň vše zlehčuje. Pak vyzvedne krabice s filmem, uložené v pytli. Odvezou je spolu jejímu milenci, promítači Raoulovi. Z jeho kabiny sledují na plátně grotesku Snoubenci z mostu MacDonald, v níž muž s černými brýlemi vidí smrt své milenky na nábřeží, a pak bez černých brýlí tutéž situaci s optimistickým vyzněním. Při odchodu od Raoula rozbije Dorothée zrcátko. Cléo v tom vidí zlé znamení. – Na ulici se obě ženy dostanou do davu, komentujícího nedávnou střelbu v kavárně. Pak nastoupí do taxíku. Cléo daruje kamarádce svůj klobouček. Dorothée vystoupí a zpěvačka se dá odvézt k parku Montsouris. Tady si sama pro sebe zpívá na schodišti. Park je opuštěný. U umělého vodopádu ženu osloví výřečný mladík Antoine. Dvojice se spolu dál baví. Muž je vojákem a po dovolené dnes večer odjíždí bojovat zpět do Alžíru. Cléo se mu svěří s obavami z nemoci. On tvrdí, že ho víc než rakovina děsí zbytečná smrt ve válce. Raději by zemřel pro ženu. Navrhne zpěvačce, že ji doprovodí za lékařem, když mu slíbí, že s ním pak půjde na nádraží. Konstatuje, že je dnes první letní den. Cléo mu přizná, že se ve skutečnosti jmenuje Florence. Projdou parkem a naskočí do autobusu. Zpěvačka se cestou uklidňuje. - Pozorují, jak zřízenci nakládají do sanitky inkubátor s novorozencem. – V nemocnici podle vrátných doktor Valino není. Dvojice se drží za ruce a usedne na lavičku v nemocničním parku. Zastaví u ní Valino ve sporťáku. Antoine tvrdí, že je zpěvaččin bratr. Lékař přizná, že ženu čeká únavná léčba, ale že po ozařování bude v pořádku. Cléo už nemá strach. Je šťastná. Mladí lidé se dívají jeden druhému do očí. -tbk-

Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2007/4

Dnes již klasický snímek Agnès Vardaové Cléo od pěti do sedmi (1961, FP 4/64, 2/90z) patří k nejvýznamnějším dílům francouzské nové vlny. Navzdory vývoji filmové řeči (k níž ostatně přispěl) i v současnosti zaujme svou zvláštní atmosférou a prostotou, s níž nenápadně zachycuje existenciální pocity. Z dnešního pohledu je také zajímavým dokumentem o Paříži na počátku šedesátých let. – Zpěvačka Cléo Victoir (vlastním jménem Florence) čeká na výsledky lékařského vyšetření. Obává se, že má rakovinu, v čemž ji nepřímo utvrdí i kartářka. Lidé z jejího okolí, k nimž patří společnice Angele, milenec José, muzikanti Bob a Pisálek nebo kamarádka, modelka Dorothéé, však její strach berou na lehkou váhu. Poněkud egoistická půvabná žena se cítí osamělá a bezbranná. Při bloudění letní Paříží se nakonec v parku Montsouris setká s vojákem Antoinem, jemuž právě končí dovolenka a jenž večer odjíždí zpět do války v Alžíru. Mladík ji dokáže rozptýlit. Mezi oběma vznikne během krátké doby zvláštní přátelský vztah. Díky němu Cléo dokáže přijmout lékařův ortel, který sice potvrdí její obavy, avšak zároveň konstatuje možnost vyléčení. – Navzdory názvu snímek trvá jen devadesát minut, přičemž je rozdělen do třinácti kapitol se jmény postav a s přesným časovým určením. Děj se odehrává v úterý 21. června 1961. Ve skutečnosti ovšem v onen den byla středa. Tento drobný posun, podobně jako řada jiných náznaků odkazuje ke skutečnosti, že se nejedná o hraný dokument, nýbrž o fiktivní příběh. Po barevném prologu u kartářky se obraz mění v černobílý, jakoby pro Cléo byla realita méně, než výklad karet. Černobílý svět navíc podtrhuje její chmurnou náladu. Kromě sekvence ve zpěvaččině rozlehlém ateliérovém bytě se naprostá většina děje odehrává na ulicích, v kavárnách či v parcích. Paříž je ve shodě s náladou protagonistky ukázána jako město, žijící svým vlastním životem, jehož obyvatelé se navzájem míjejí. Jisté odlehčení od dlouhého „výletu“ bulváry představuje groteska, na niž se Cléo dívá s Dorothée z kabiny modelčina přítele, promítače Raoula, a v níž vystupují hvězdy nové vlny, včetně Jeana-Luca Godarda a Anny Karinaové.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2007/4

Jedno ze stěžejních děl francouzské nové vlny, natočené metodou cinéma vérité (film-pravda), v tomto případě tedy bezprostředním záznamem improvizovaných situací. V jednotě času líčí drama zpěvačky, která očekává po lékařském vyetření verdikt o své možné nemoci (rakovině). Mladá žena tráví krátké chvilkyve společnosti svých známých, svého milence a přítelkyň. Nenachází však u nich oporu pro svůj duševní stav. Teprve náhodné setkání v parku s mladičkým vojákem, končící právě třítýdenní dovolenou a odjíždějícím bojovat do Alžíru, jí přinese vyroužený klid. Nečekané spříznění dvou docela odlišných lidí se opírá nejen o shodné názory na život, na lásku, ale i o společnou předtuchu možné blízké smrti. Mladík doprovodí zpěvačku do nemocnice z vydává se za jejího bratra. Z řeči lékaře oba pochopí, že Cléo je opravdu nemocná. Nicméně právě setkání s vojákem dodá ženě odvahu bojovat: "Zdá se mi, že už nemám strach. Zdá se mi, že jsem šťastná."

Autor/Zdroj: /Filmový přehled