Čas opilých koní

Pro záchranu nemocného bratra musejí sourozenci překonat nehostinnou horskou oblast, kde i tažná zvířata dostávají alkohol, aby přežila.
Celovečerní debut Bahmana Ghobadiho, režiséra oceňovaného filmu Želvy mohou létat (2004), vychází z jeho krátkometrážního dokumentu Žít v mlze (1999), který získal několik cen na mezinárodních festivalech. Název dokumentárně stylizovaného snímku poukazuje na bizarní reálii týkající se života na hranicích Íránu a Iráku. V hraničních horských oblastech Íránu je počasí natolik nehostinné, že i tažná zvířata dostávají alkohol, aby vůbec fungovala. Režisér do daného prostředí zasadil realitou inspirovaný příběh o těžkých životech dětí z kurdské rodiny. Po smrti rodičů přechází starost o mladší sourozence na dvanáctiletého chlapce. Jeho tělesně postižený bratr potřebuje operaci, kterou ale mohou provést pouze v sousedním Iráku. Tak se děti vydávají na tvrdou pouť přes hory. Sugestivní snímek o rodinné pospolitosti navzdory krušným podmínkám získal dvě ceny v Cannes. Natáčelo se v reálném prostředí a hlavní i vedlejší postavy příběhu ztvárnili neherci.
Česká televize

První celovečerní film Bahmána Ghobádího, oceněný v Cannes jako nejlepší debut, ukazuje život kurdských dětí, které kvůli obživě riskují své životy při pašování zboží mezi Íránem a Irákem. Kromě horského terénu se musejí potýkat s mrazy, v nichž i tažná zvířata potřebují alkohol na zahřátí.

Bahmán Ghobádí svůj debut sice natáčel podle scénáře, ale dokumentárním stylem, který si osvojil při režii oceňovaných dokumentů jako Žít v mlze (Zendegi dar meh, 1999). Právě tento půlhodinový film o čtveřici dětí potýkajících se v drsném horském prostředí s mlhou, deštěm, sněhem a mrazem, lze vnímat jako zkrácenou verzi příběhu, který do celovečerní podoby rozvádí Čas opilých koní.

Vyprávění Ghobádího debutu se soustředí na rodinu kurdských sirotků bojujících na íránsko-iráckých hranicích o přežití poté, co přišli o matku i o otce – pašeráka, který s výpomocí místních vesničanů přepravoval mezi oběma zeměmi pneumatiky pro kamiony. Jako dopravní prostředek mu přitom sloužili mezci posilnění alkoholem. Role hlavy rodiny se nově ujímá dvanáctiletý Ajúb, donucený přerušit školní studium, aby se mohl postarat o své sestry Rožín, Nežád a Ámane a zmrzačeného bratra Mehdího, který může bez lékařské pomoci brzy zemřít. Společně se vydávají na vysilující pouť přes hory, aby Mehdí mohl podstoupit operaci.

Snímek byl natočen v kurdštině (na íránských školách po desetiletí zakázané) s výrazově nadanými dětskými neherci v bohem opuštěných horských oblastech Kurdistánu. V realistické tradici poválečného evropského filmu zachycuje skutečnost v syrovém stavu, přičemž jako dějového podkladu využívá po vzoru neorealistických snímků dojemného a univerzálně srozumitelného příběhu o rodině, odhodlání a lidské vůli. Ghobádí současně předkládá bolestivě pravdivou výpověď o chudobě a trápení Kurdů, žijících na okraji íránské společnosti i zájmu okolního světa.

Díky uvedení snímku na mnoha mezinárodních festivalech režisér přispěl ke zlepšení veřejného povědomí o situaci v Kurdistánu, zároveň získal kontakty a prostředky k tomu, aby ve své záslužné misi mohl pokračovat. V roce 2000 za účelem natáčení dalších filmů o etnických menšinách žijících v Íránu založil produkční společnost Mij Film.

Martin Šrajer

Letní filmová škola Uherské Hradiště 2018