Bullet Train

Filmová adaptace románu   „Bullet Train“   literárního autora Kõtarõ   Osaka se především honosí   další hollywoodskou hereckou   sešlostí v nejrůznějších   rolích. Mnozí sice mají jen   tzv. štěky, ale i to se   počítá. Prostě tu jsou.   Vizuálně úžasná   podívaná v nejrůznějších   neonových barvách   přináší etudu   probíhající během jízdy v   japonském vlaku plnou   nejrůznějších   překvapujících zvratů a   událostí. Už od samotného   začátku sice přijde   dějství značně   užvaněné, ale vždy je to   lemováno nějakou zábavnou   dramatizací a hlavně   akčními scénami, které i   přes svoji drsnost a   komiksové krveprolévání   zobrazují různé bojové   styly s odbornou   choreografií. Každý   zabiják má zkrátka svou   zbraň a bojovou techniku. K   tomu dobře načasované   dialogy a vše svým tempem ve   svém vývoji jede tak ten   vlak. O lineární dějství   zase až tak úplně nejde,   takže je přítomna také   retrospektiva, ale vsazena na   ta správná místa. Snímek   se takřka zdá být ve všem   dokonalý, avšak i přesto   všechno je tu také jedno   tolik obávané „ale“. V   celém podání je znát vliv   Guye Ritche, Roberta   Rodrigueze a hlavně Quentina   Tarantina, i když nic proti   Davidovi Leichovi. Už svou   prvotinou „John   Wick“(2014) udělal díru do   světa a svým druhým   snímkem „Atomic Blonde: bez   milosti“ (2017) svůj um jen   potvrdil. Tarantinovo   dialogové mistrovstí, vždy   ukončené šokujícím   vyvrcholením, je prostě   neoddiskutovatelně znát, jen   tomu chybí právě ten   Tarantinův tah na branku. Na   druhou stranu je ale zase   dobře, že je filmová tvorba   Tarantinem ovlivněna. Po   tvůrčí stránce se to   alespoň posouvá dál. Děj   se točí kolem určitého   zabijáka a je to vskutku   dějový veletoč, ve kterém   všechno souvisí se vším a   nic není omylem. Už od   prvních minut je potřeba   všechno pozorně sledovat,   jinak se po divácké stránce   prostě vyjede z dějových   kolejí. Někomu může   připadat účast až moc   nejrůznějších postav,   jejichž zásahy do děje se   nejrůzněji se vším   prolínají, ale mají zase   své pevné místo. A hlavně   svým charakterem a vizáží   vzdávají poctu japonskému   komiksu manga. Ryze   popcornový film zajímavě si   hrající se žánrem,   vizualitou, dějem i s   diváckým vnímáním.   Možná snímek potřebuje   kapánek uzrát, ale nedá se   říct, že by zase prostou   zábavu nepřinesl. Jen to   všechno nebrat vážně.

Vlak plný zabijáků kteří   se postupně jakými si   náhodami likvidují do toho   kufřík plný peněz a celé   je to zamotané šéfama   zabijáků,někteří   zabijáci umřou pak zase   obživnou je v tom pěknej   bordel,dobré hlášky.

PROCESOR!
Všichni od začátku víme,   že to má být něco na   způsob Pulp Fiction, takže   psát o šíleně nabitý   akční jízdě je nesmysl,   protože se to nemá brát   vážně, jenže kultovní   hlášky a vtipný momenty   taky chybí, takže za mě se   z toho cvrkne film, kde hrál   skoro šedesátiletý Pitt a   ano vypadá skvěle, když ho   srovnám s téměř stejně   starým Prigošinem a i ten   má také jistě na plastiky,   tak mi z toho vyleze kravina,   jako je Ad Astra. Na film jsem   se těšil Pitta mám rád,   ale prostě jsem se nebavil.