Bohemia Docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie)

Houbový guláš, nebo filmový román komponovaný v řádu houbové tkáně? Nad dokumentem Karla Vachka se střetly dva zcela protichůdné přístupy: pohled lehce zpohodlnělé divačky milující film jako zábavu a pohled zasvěceného dokumentaristy-intelektuála.
BARBORA ŠŤASTNÁ **
Vachkovy filmy jsou jako encyklopedie...
Filmy Karla Vachka - Bohemia docta je třetím pokračováním plánované tetralogie Malý kapitalista - se jen velmi málo podobají klasickým dokumentům. Z běžné produkce se vydělují nejen nestandardní délkou, ale především způsobem, jímž nakládají se zobrazovanou realitou. Nejspíše bychom je mohli považovat za jakési obrázkové encyklopedie české současnosti. Problém tkví v tom, že encyklopedie se nehodí ke čtení od začátku do konce v jednom zátahu.
„Takhle plácat okolo, a pak je z toho nesmysl."
Ve filmu Bohemia docta se před kamerou mihne leccos zajímavého. Egon Bondy přednášející o vládě finanční oligarchie. Hudebník, který je přesvědčen, že „za každou houbou je skryta zvláštní myšlenka". Vynálezce semtexu. Romští aktivisté. Koncert Plastic People. Básníci na Bítově. A tak dále. Jenomže každá jednotlivá položka je v rámci celku postradatelná a zaměnitelná. Kdyby místo Jima Čerta vystoupil kupříkladu Jarek Nohavica, naprosto nic by se nezměnilo. 0 jednotlivé účinkující a jejich osobní příběhy zde příliš nejde - jsou vlastně jen „používáni" jako přísady. „Takhle plácat okolo, pak se něco z toho vystříhne a je to nesmysl," soptí v jednom z útržků režisér Jiří Krejčík, který si je Vachkovy metody vědom. „Já trnu za každý okýnko, který v tý kameře projde marně," dodává rozezlený Krejčík. A divák trne s ním.
Vachek se svými aktéry brutálně manipuluje...
S „materiálem" (jinak totiž aktéry Vachkova snímku nazvat nelze) se ve filmu dosti brutálně manipuluje. Jednotlivým osobnostem autor mnohdy podsouvá myšlenky a pocity, které podle něho mají mít. Milan Knížák prý své teorie spiknutí nemyslí úplně vážně, Pavel Dostál se zas má cítit „posílen" útokem násilníků, kteří mu pořezali obličej.
Mají-Ii houby nějaký smysl, zůstává divákovi utajen...
Guláš myšlenek a osobností je okořeněn pravidelně se opakujícími záběry na houby v lese, z nichž se přeostří na hrad tyčící se v pozadí, což neosobní hlas mimo obraz provází komentářem typu „ryzec pravý - hrad Bouzov". Těžko říci, zda jde o pokus všechen nesourodý materiál nějak sjednotit, anebo o záměrnou snahu dodat filmu punc intelektuální nesrozumitelnosti. Pokud však mají houbové vložky ve filmu nějaký hlubší smysl, zůstává divákovi spolehlivě utajen.
Za čtyři a čtvrt hodiny trochu chudá odměna...
Je-li film poskládán z řady různorodých prvků, právem lze očekávat, že výsledek bude víc než jenom součtem jednotlivých položek, že ingredience se složí v novou, vyšší kvalitu. V případě snímku Bohemia docta však zůstává pouze u kvantity. Zjištění, že svět je nekonečně pestré místo plné zajímavých lidí, hradů a hub, je za čtyři a čtvrt hodiny divákova času trochu chudá odměna.

VÍT JANEČEK *****
...každý jeho film byl událostí
Karel Vachek započal svou filmografii na počátku 60. let - každý jeho film byl událostí, kterou provázel zákaz promítání. Metodou direktního snímání a promyšleného střihu dosahoval pozoruhodné schopnosti vizualizovat jevy nejrůznějšího předstírání, jehož smyslem je získání
a udržení moci a daného stavu věcí. V Moravské Hellas (1963) šlo o předstíraní existence autentické lidové tvořivosti v souvislosti se Strážnickými slavnostmi, ve Spřízněni volbou (1968) Vachek u příležitosti prezidentských voleb roku 1968 nemilosrdně portrétuje tehdejší stranickou elitu, většinou jen předstírající zájem o správu země.
...nadosobní portrét českého ducha v akci
Po dvacetileté pauze v emigraci se Vachek vrátil na scénu více než tříhodinovým dílem Nový Hyperion (1992), které vznikalo při prvních svobodných volbách v roce 1990. Volba přítomnosti štábu na určitých místech byla vzhledem k často „náhodnému" vývoji událostí intuitivní a „náhodná", vznikla však dodnes jasnozřivá výpověd' na téma „Co jsou Čechy". Vachkův nárok udržet tvar filmu ve vztahu k celku světa a společnosti jej v době zhroucení jejich jasných linií nutí reagovat komplikovanější strukturou filmu. To platí i pro Co dělat? (1996) a Bohemia docta (2000), kde politikum nespočívá v usvědčování politicky exponovaných lidí ze lži a opojení mocí, ale snaží se skrze současné dění zahlédnout to budoucí. Bohemia docta lze charakterizovat i jako nadosobní portrét českého ducha v akci, vyvedený - podobně jako ve filmu figurující obrazový cyklus Slovanská epopej Alfonse Muchy - ve velkém formátu, tj. v délce přes čtyři hodiny.
...nutí je k tvořivým reakcím
Vachek natáčí s takovými lidmi a v takových situacích, které nenechávají ostatní lhostejnými a nutí je k tvořivým reakcím. Sám do filmovaných situací vstupuje, čímž se dává všanc téměř stejně jako jeho aktéři. Natočený materiál (mluvím o filmovém pásu) pak stříhá, tj. interpretuje. Jako každý autor.
...souvislost mezi říší hub a lidskou společností
Houby v Bohemia docta nejsou k jídlu, ale vracejí se v různém druhovém zastoupení na záběrech snímaných na pozadí českých hradů, aby určitým způsobem rytmizovaly plynutí filmu a vyjádřily vzájemnou sou vislost mezi říší hub a lidskou společností: to, co v životě obou nabývá pevných tvarů - plodnice hub a hrady, potažmo lidské instituce - dosahuje toho jedině díky spolupráci veškerého podzemního mycelia, resp. generací lidského života, z nichž obojí vyrůstá a jimž zpětně poskytuje oporu a pokračování.
...nabízí mnoho, ale ani omylem se nepodbízí
Letmé zhlédnutí Bohemia docta na VHS, které - jak mi autorka prozradila - předcházelo vzniku sousedního textu, umožňuje promlouvat o filmu z pozice zkušenosti, jakou bychom získali o Cervantesově románu prolistováním jeho ilustrací. Jsou tam rytíři, oslové, koně a slepice. Jedním z témat Vachkovy tvorby je však překročení povrchního vnímání, což vyžaduje soustředění a vůli podstoupit zkušenost s dílem, které mnoho nabízí, ale ani omylem se nepodbízí. Vedle fantastického „zjištění, že svět je nekonečně pestré místo", lze pak zakusit nekonvenční pohled na živý projev ducha českých myslitelů, umělců i nezařaditených bytostí, který otevírá cestu k humoru, a hlavně k vlastním myšlekám.

OBSAH:
Netradiční dokument Karla Vachka ukazuje nejrůznější podoby českého ducha: Karel Vachek hovoří s politiky, básníky, hudebníky, vědci i rozmanitými bizarními osobnostmi. Rozhovory se odehrávají v nejrůznějších prostředích - na hřbitově, v jeskyni či na kovbojském ranči - a Vachek je oživuje vlastními překvapujícími myšlenkami i akci (obrázek Komenského, který byl strčen do baňky, aby „zhodněl").

Autor/Zdroj: Šťastná Barbora/Premiere


Třetí díl zamýšlené tetralogie Malý kapitalista, v němž režisér, vědom si rozpornosti přijetí svého díla, opět prokazuje osobitý smysl pro humor. Pro někoho jsou Vachkovy filmy „lékem na rakovinu naší společnosti", pro jiné zase „diváckými balvany bez adresy". Tak si vyberte podle svého vkusu, zájmu, času, chuti a stupně masochismu…
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Celý název zatím poslední filmové eseje zřejmě nejoriginálnějšího českého dokumentaristy Karla Vachka (nar. 1940) zní „Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie)". Dílo, jehož název byl inspirován knihou historika ze 17. století Bohuslava Balbína Bohemia docta (Čechy učené), která byla věnována profilům českomoravských učenců a umělců a dějinám pražské university, je třetí částí Vachkovy zamýšlené tetralogie s ironickým názvem „Malý kapitalista" (odvozeným z titulu sentimentální knihy Frances Hodgson Burnettové Malý lord). Režisér pokračuje ve zkoumání „české reality" devadesátých let a jeho film se stává netradičně svébytným esejem o svobodě, o politice, o společnosti, o přírodě, ale také o vědě a umění v soudobých Čechách. Více než kdy dříve tu Vachek uplatňuje osobitý smysl pro humor a ironii. Díky tomu lze esej Bohemia docta navzdory jeho délce považovat za jeden z režisérových nejzábavnějších a divácky nejatraktivnějších titulů. Své postavy uvádí Vachek občas do velmi nevšedních prostředí (kostnice, ~eské rodeo, hustý les) a při rozhovorech s nimi zároveň režíruje. Natáčí však také v autentických prostředích při konkrétních akcích (film vznikal v letech 1997 - 2000), např. při znovuotevření kavárny Slavia, při setkání básníků na Bítově etc. V hudební dramaturgii využívá mj. i songů Plastic People of the Universe, Jima Čerta anebo Pepy Nose. Nenápadným odkazem k politické realitě jsou fotografie českých vlád na scéně loutkového divadla.
Snímek Bohemia docta získal Cenu za nejlepší český dokumentární film na IV. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě 2000. Filmový publicista a režisér Vít taneček píše: „Karel Vachek započal svou filmografii na počátku 60. let - každý jeho film byl událostí, kterou provázel zákaz promítání.
Metodou direktního snímání a promyšleného střihu dosahoval pozoruhodné schopnosti vizualizovat jevy nejrůznějšího předstírání, jehož smyslem je získání a udržení moci a daného stavu věcí. V Moravské Hellas (1963) šlo o předstírání existence autentické lidové tvořivosti v souvislosti se Strážnickými slavnostmi, ve Spřízněni volbou (1968) Vachek u příležitosti presidentských voleb roku 1968 nemilosrdně portrétuje tehdejší stranickou elitu, většinou jen předstírající zájem o správu země.
Po dvacetileté pauze v emigraci se Vachek vrátil na scénu více než tříhodinovým dílem Nový Hyperion (1992), které vznikalo při prvních svobodných volbách v roce 1990. Volba přítomnosti štábu na určitých místech byla vzhledem k často „náhodnému" vývoji událostí intuitivní a „náhodná", vznikla však dodnes jasnozřivá výpověď na téma „Co jsou Čechy"... Ve filmech Co dělat? (1996) a Bohemia docta politikum nespočívá v usvědčování politicky exponovaných lidí a opojení mocí, ale snaží se skrze současné dění zahlédnout to budoucí. Bohemia docta lze charakterizovat i jako nadosobní portrét českého ducha v akci... Vachek natáčí s takovými lidmi a v takových situacích, které nenechávají ostatní lhostejnými a nutí je k tvořivým akcím. Sám do filmovaných situací vstupuje, čímž se dává všanc téměř stejně jako jeho aktéři..."
Pokud nebude časově zaneprázdněn, dorazí na projekci filmu v našem kině režisér Karel Vachek, účast v besedě o snímku Bohemia docta buď těsně před projekcí, event. ihned po ní závazně přislíbili dva z těch, kteří ve filmu účinkují - básník a rocker Ivan Martin Jirous a nezávislý politik John Bok. Z desítek osobností, kteří ve Vachkově snímku dále uvidíte a uslyšíte, jmenujme alespoň básníka a filosofa Egona Bondyho, členy Plastic People of the Universe „Mejlu" Hlavsu a Vratislava Brabence, písničkáře Jima Čerta, básníka Ivana Diviše, poslance Pavla Dostála, spisovatele Jaroslava Foglara, básníka a výtvarníka Jiř1~o Koláře, režiséra Jiřího Krejčíka, rabína Karola Sidona a hudebníka Jiřho Stivína.

Autor/Zdroj: /Kino AERO


Režisér do svého dokumentárního projektu, připomínajícímu mohutný veletok s množstvím slepých ramen, začlenil množství známých i méně známých postav českého veřejného života a snažil se s nimi povážlivě manipulovat už tím, že je umisťoval do většinou bizarních prostředí či alespoň bizarních kontextů: Egona Bondyho před Muchovu Slovanskou epopej, Johna Boka či Petra Uhla do kostnice, Jima Čerta dopravil na dno propasti... Zpovídané „oběti" se většinou nechají zatáhnout do Váchových šalebných tenat, ostatně Vachek dává razantně najevo, co by jej nejvíce zajímalo a co naopak považuje za zbytečný odpad. Jen mimořádně silné osobnosti dokáži vzdorovat - takový Jiří Krejčík si bez ohledu na Vachkovy snahy vede stále svou a nakonec popuzeně prohlásí, že s jeho metodou zásadně nesouhlasí, načež sám zastaví natáčeni.

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola

Hrají: rostlinný anatom Jana Albrechtová, publicista Miroslav Bobek, nezávislý politik John Bok, básník a filozof Egon Bondy, literární vědec Vladimír Borecký, člen kapely Plastic Vratislav Brabenec, vynálezce Semtexu Stanislav Brebera, básník Eugen Brikcius, písničkář Jim Čert, exministr Ivan Dejmal, básník Ivan Diviš, poslanec Pavel Dostál, spisovatel Jaroslav Foglar, ministr školství a spisovatel Jiří Gruša. skladatel Václav Hálek, prezident ČR a spisovatel Václav Havel, jeho manželka a herečka Dagmar Havlová, vedoucí kapely Plastic People Milan Hlavsa, lékař a spisovatel Jan Hýsek, básník Ivan Martin Jirous, předseda vlády ČR Václav Klaus, skladatel Jan Klusák, rektor AVU a výtvarník Milan Knížák, výtvarník Vladimír Kokolia, básník a výtvarník Jiří Kolář, básník Petr Král, spisovatel Jiří H. Krchovský, režisér Jiří Krejčík, spisovatelka Eda Kriseová, básník Jiří H. Krchovský, novinář Ivan Medek, politička Dana Němcová, písničkář Josef Nos, filozof a bývalý rektor UK Radim Palouš, náměstek ministra zahraničních věcí Martin Palouš, vynálezce lokátoru Tamara Vlastimil Pech, anarchista Jakub Polák, novinářka Lída Rakušanová, filozof Petr Rezek, fotograf Jan Saudek, kreslíř Karel Saudek, rabín Karol Sidon, básník Andrej Stankovič, hudebník Jiří Stivín, právník Emil Ščuka, teolog Odillo Štampach, mystik Eduard Tomáš, jeho žena Emilie Tomášová, politik Václav Trojan, politik Petr Uhl, houslista Tomáš Vejvoda, právník Ivan Veselý, mikrobiolog Miroslav Vosátka, biskup tajné církve Fridolín Zahradník, předseda Akademie věd Rudolf Zahradník, předseda poslanecké sněmovny ČR Miloš Zeman.

Neúnavný filmař Karel Vachek ve svém dalším rozsáhlém opusu s názvem Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie) pokračuje ve zkoumání "české reality" devadesátých let. Dílo, jehož název byl inspirován knihou historika ze sedmnáctého století Bohuslava Balbína Bohemia docta (Čechy učené), věnované profilům českomoravských učenců a umělců a dějinám pražské univerzity, je třetí částí zamýšlené tetralogie s ironickým názvem Malý kapitalista (odvozeným z titulu sentimentální knihy Frances Hodgson Burnettové Malý lord). Vachek tu navazuje na styl a poetiku předcházejících snímků Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství a Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu), vstupuje však mnohem více do dějů, takže se stává nejen "manipulátorem " zpovídaných osob, ale přímo protagonistou originálního "románového" eseje o svobodě, o politice, o společnosti, o přírodě, o globalizaci, ale i o vědě a umění. Více než kdy dříve tu uplatňuje osobitý smysl pro humor a ironii, jež podle něj musejí být přítomné v každém lidském aktu. Tvůrce ve spolupráci s neuvěřitelně disponovanými kolegy, zejména s kameramanem Karlem Slachem, zvukařem Liborem Sedláčkem a střihačkou Renatou Pařezovou stále více spoléhá na "polyfoničnost" obrazu a zvuku, často využívá zvukových přesahů a zároveň se často vrací do "načatých", leč nedokončených sekvencí. Své postavy z různých oborů lidské činnosti uvádí do nevšedních prostředí (kostnice, české rodeo, hustý les) a při rozhovoru s nimi zároveň nepokrytě režíruje. Natáčí však také v autentických prostředích při konkrétních akcích (film vznikal v období 1997-2000), např. při znovuotevření kavárny Slavia, při setkání básníků na Bítově, při autogramiádách apod. V hudební dramaturgii využívá předělů pomocí úderů tympánů, dále využívá motivu české hymny v podání trubky, i písniček Plastic People, Jima Čerta nebo Pepy Nose. Výrazným "zcizujícím " prvkem jsou proložené záběry českých hub na pozadí českých hradů s ohlášením názvu houby a místa. Nenápadnym odkazem k politické realitě jsou fotografie českých vlád na scéně loutkového divadla. - Bez ohledu na očekávanou rozpornost přijetí je Vachkův tvůrčí počin významný už jen z důvodů budoucího historického povědomí. - Upozorňujeme na rozhovor s autorem ve Filmu a době č. 3/2000 s titulem Labyrint světa a ráj ,filmu aneb O tom, jak Karel Vachek učí záběry mluvit.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2000/12/3

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled