Bodysong

Kinematografie z Velké Británie je představená výsostně uměleckým dokumentem režiséra Simona Pumella Bodysong, který získal cenu nejlepší britský dokument na festivalu Britského nezávislého filmu a v roce 2003 byl nominován na nejlepší film na MFF v Rotterdamu. Simon Pumell ve filmu Bodysong váže na netradiční střih filmu hudbu významného anglického hudebníka Jonnyho Greenwooda, kytaristy uznávané britské skupiny Radiohead. Bodysong předkládá panoráma stoleté historie kinematografie, vměstnané do osmdesáti minut za účelem vytvoření střihové mozaiky o zrození, nevinnosti, lásce, sexu, násilí, snech a smrti. Záběry z filmů, zpráv či natočené na amatérskou videokamerou, podbarvené sugestivní hudební stopou vytvořenou Jonnym Greenwoodem kytaristou ze skupiny Radiohead, představují desítky minipříběhů vkomponovaných do modelů obrazové metafory nejen o základních věcech života.

Bodysong předkládá panoráma stoleté historie kinematografie, vměstnané do osmdesáti minut za účelem vytvoření střihové mozaiky o zrození, nevinnosti, lásce, sexu, násilí, snech a smrti.
Záběry z filmů, zpráv či natočené na amatérskou videokamerou, podbarvené sugestivní hudební stopou vytvořenou Jonnym Greenwoodem kytaristou ze skupiny Radiohead, představují desítky minipříběhů vkomponovaných do modelů obrazové metafory nejen o základních věcech života.
Okamžiky reflektované kolektivní lidskosti od momentu zrodu přes iniciační zlomy k zásadním zkušenostem – ať výsostně intimním, či obecně společenským – až po dospělost. Pozvolné stárnutí a smrt, po které však následuje nové zrození. Oslava jazyk jako nástroje komunikace, umění či kolektivního boje za spravedlnost.
Bodysong jako naléhavé sekání jedinečného a univerzálního uzavírá vyjádření naděje, že životodárný cyklus nedojde nikdy přerušení.

Film Bodysong (v ČR byl již uveden v premiéře na MFF v Karlových Varech 2003) je shrnutím všech světlých i temných stránek lidského života, které za dobu své existence pozná každý člověk. Dokument o zrození, životě i smrti v obrazech Simona Pummelleho a hudbě Jonnyho Greenwooda, kytaristy ze skupiny Radiohead.

Snímek britského experimentálního filmaře, autora televizních animovaných filmů a spotů Simona Pummella Bodysong (česky Píseň těla) je osobitým uměleckým dokumentem, zachycujícím lidský život od spojení spermie s vajíčkem, přes zrození až po smrt. Tvůrce sleduje člověka v nejrůznějších fázích vývoje tedy od plenek k prvním krůčkům, k pozdější ztrátě nevinnosti, ke zralosti a stáří. Všímá si samozřejmě také jeho společenských či politických vazeb, takže do filmu postupně vstupují hry, různé formy sexu či zábavy, ale také násilí, rituály, ideologie a válečné konflikty. Mikrokosmos jedince se střetává s makrokosmem. - Stěžejní je zvolená forma střihového dokumentu. Pummell totiž pracuje se stovkami již existujících záběrů, pořízených nejrůznějším způsobem. Jsou zde záběry z vědeckých či populárně vědeckých filmů, z týdeníků či z dokumentů, ale také záběry z amatérských domácích filmů (tzv. home movie) nebo naopak z různých uměleckých filmů (např. Člověka s kinoaparátem od Dzigy Vertova). Podstatná je také šíře použitých obrazů: barevné a často i černobílé záběry pocházejí z nejrůznějších koutů světa a z různých epoch stoletého vývoje kinematografie. Jejich technická kvalita je poznamenána stářím i způsobem uchování (některé obrazy jsou záměrně téměř „nečitelné“). Látka je členěna do tematických okruhů, jež jsou nedílně spojeny s různorodým tokem hudby Jonnyho Greenwooda (kytaristy a leadra skupiny Radiohead), který pracuje s rockem, jazzem i s vážnou hudbou. Ve filmu bez komentáře je minimum „textů“ (z převzatých záběrů). Tvůrci někdy používají „dělené plátno“, čímž dosahují působivého kontrapunktu. – Snímek připomíná některé práce Petera Greenawaye a nesporně navazuje na průkopnické dílo Godfreye Reggia, kongeniálně spojeného s hudebním skladatelem Philipem Glassem. (Reggio ovšem pracoval zejména s vlastním natočeným materiálem a jeho filozofie měla obecnější rozměr: svazovala člověka či lidstvo s přírodou a s vesmírem.) – Simon Pummell spojil svůj celovečerní snímek s webovou stránkou www.bodysong.com; protože podle něj má každý použitý záběr svou historii, popisuje ji mj. právě na zmíněné adrese. Tvůrce vycházel ze dvou základních podnětů: jednak chtěl připomenout „základní kouzlo“ filmu, jako velmi významného média dvacátého století, jednak se inspiroval narozením vlastního syna; rozhodl se sdělit emoce, jež jsou pro každého rodiče jedinečné a zároveň jsou všem rodičům společné. Navíc se podle něj skládá obraz člověka jako druhu z obrazů každého obličeje či každého těla. – (Upozorňujeme, že vzhledem k charakteru filmu je jakýkoliv popis děje pouze přibližný.)
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2004/5

Snímek Bodysong je shrnutím světlých i temných stránek lidské existence. Předkládá panoráma stoleté historie kinematografie, vměstnané do 83 minut za účelem vytvoření střihové mozaiky o zrození, nevinnosti, lásce, sexu, násilí, snech a smrti. Záběry z filmů, zpráv či natočené na rodinnou videokameru, podbarvené sugestivní hudební stopou vytvořenou Jonnym Greenwoodem ze skupiny Radiohead, představují desítky minipříběhů vkomponovaných do modelu obrazové metafory o (nejen) základních věcech života. Jde o okamžiky reflektované kolektivní lidskosti od momentu zrodu přes iniciační zlomy k zásadním zkušenostem - ať výsostně intimním, či obecně společenským - až po dospělost. Pozvolné stárnutí a smrt, po které však následuje nové zrození. Oslava jazyka jako nástroje komunikace, umění či kolektivního boje za spravedlnost. Bodysong jako naléhavé setkání jedinečného a univerzálního uzavírá vyjádření naděje, že životodárný cyklus nedojde nikdy přerušení.
Kino AERO