Balada o siedmich obesených [TV film]

POZOR, SPOILER!

K excelenci přijíždí pracovník policie, který mu hlásí, že vědí o pokusu o atentát na něj. Nazítří v jednu hodinu. A také se tak stane.

Je pochytáno sedm lidí, kteří jsou do atentátu zapojeni. U soudu nejprve stane pět z nich. Jsou to syn plukovníka, důstojník Sergej Golovin, mladá černovláska Musia, zabiják Ivan Werner, mladík Vasilij Kaširin a mladá blondýnka Táňa Kovalčuková. Ti jsou zatím ve vězení a čekají na popravu. Jsou jim povoleny návštěvy. Jiný vězeň, malý Cigáň, je požádán, aby se stal katem, protože není žádný jiný po ruce.

Musia v cele vzpomíná a Sergej dostává návštěvu. Ani ostatním se vzpomínky nevyhýbají. Cigáň začíná dělat hlouposti a pak se dozví, že už se našel jiný kat. Ivan vzpomíná na svou kriminální minulost, na vraždu, ale to už je odváděn na popravu. A není sám.

Nastává okamžik, kdy všichni stojí před místem své smrti. I zde se však ještě odehrávají osobní dramata...

Dějem se dostáváme do doby po revoluci v Rusku, roku 1905, kdy je odhaleno spiknutí a zmařen atentát na ministra. Je zatčeno pět anarchistů a v krátkém procesu jsou odsouzeni k trestu smrti oběšením. Do skupiny jsou přidáni i dva vrahové. Před popravou, v době čekání na smrt, se všichni vracejí ve vzpomínkách ke svým životům, ke svým pocitům a touhám. Nejsilnější osobou je Táňa a ta se rozhodne, že na smrt půjde jako poslední.

Rusko, 1905. Policie odhalí připravovaný atentát na ministra a podaří se jí zabránit nejhoršímu. Pětice neúspěšných atentátníků si tak před soudem vyslechne rozsudek smrti: mladý důstojník Sergej Golovin, půvabná dívka s přezdívkou Musia, cynický šlechtic s krycím jménem Verner, bázlivý intelektuál z vážené rodiny Vasilij Kaširin a majitelka konspiračního bytu Táňa Kovalčuková. Všichni po vynesení rozsudku putují do nevlídného vězení, kde je čekají poslední dvě noci před popravou. Každý je izolován ve své cele a setkávají se jen během jídla. Kromě nich čekají na vykonání ortelu ještě dva „obyčejní“ vrazi, primitivní pacholek Ivan Janson, který zabil svého pána, a věčně veselý cikánský zloděj a vrah. Každý z nich prožívá své poslední chvíle navenek stejně: ve vzpomínkách na své blízké a na události před svým zatčením. Každého však trápí úvahy o nadcházejícím konci, o smyslu a ne-naplnění svého života. A ty jsou u každého ze sedmi odsouzenců jiné…

Zdroj: ČT

Kinematografická tvorba pro kina měla v 60. letech svůj významný doplněk v produkci televizní filmové tvorby. Zatímco v Čechách tvořily její náplň především hudební a komediální žánry, na Slovensku se filmaři soustředili na adaptace vynikajících domácích i zahraničních literárních předloh. Výsledkem byly snímky, které začaly sbírat ceny na zahraničních festivalech a svou kvalitou nejednou předčily tvorbu svých tvůrců určenou pro biografy (S. Barabáš, P. Solan, J. Herz). Balada o sedmi oběšených Martina Hollého mezi ně patří na prvním místě.

Ministr carské vlády je policií informován, že na něj má být spáchán atentát. Přestože tvrdí, že kvůli své těžké nemoci už tak žije na hraně života a smrti, zažívá úzkostné stavy strachu z konce. Pětice atentátníků je však ještě před akcí zatčena a odsouzena k trestům smrti pověšením. Při čekání na popravu každý z nich ve vězení rekapituluje svůj život a motivace svého jednání a zároveň je konfrontován s animálním duševním světem dvou vrahů, kteří rovněž čekají na exekuci. Je jiný strach inteligenta, který se rozhodl k násilné vzpouře proti moci, a primitivního mužika či jurodivého Cikána? Perspektiva stejného konce smazává sociální i intelektuální rozdíly, zůstává tázání po smyslu života a živočišná touha po zachování existence. Existuje smrt? Co bude po ní? A nejsme si nakonec ve smrti všichni rovni, stejně jako v okamžiku zrození?
Jindy realistický vypravěč Hollý se látky chopil s mimořádnou vnímavostí pro stavy lidské psychiky v mezní situaci. Pohyblivou Szomolányiho kamerou a asociativní skladbou (Maximilán Remeň) vzpomínek a představ jednotlivých postav odlišil individuální lidské příběhy a zároveň je převedl na společného jmenovatele lidství postaveného před definitivní nebytí. Film zčásti vznikal už ve zjitřené atmosféře po okupaci 21. srpna 1968. Jeho apel, umocněný hudbou Zdeňka Lišky, inspirovanou pravoslavnými chorály, pochopil normalizační režim jako politický protest a záhy snímek uložil do trezoru.

Jan Lukeš
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016