Ariel

Pakliže se v přehledové historické publikaci Scandinavian Cinema: A Survey of the Films and Film-makers of Denmark, Finland, Iceland, Norway, and Sweden píše o dějinách finského filmu, je jako jeden z nejzřetelnějších projevů prosazování se místní kinematografie ve světovém kontextu zmíněn právě Kaurismäkiho film Ariel. I když si bratři Kaurismäkiové v té době svou tvorbou už vydobyli jisté renomé především na filmových festivalech, až Akiho snímek Ariel se dostal k širší divácké obci.
Stopovat hnutí distributorů či pohyby vkusu mezinárodního publika je dosti komplikované, a nelze proto jednoznačné říct, proč se „přelomem" v kariéře finského režiséra stal právě příběh horníka, kterého stihnou těžké rány osudu v podobě otcovy sebevraždy a nespravedlivého obvinění ze spáchání zločinu, jež ho přivede do vězení. Svou roli mohla sehrát ta skutečnost, že se Ariel s postupem děje proměňuje v poněkud netradiční vězeňský eskapistický film. V této souvislosti není možná od věci zmínit, že dva roky před Kaurismäkim natočil film o útěku z vězení (Mimo zákon/Down by Law) Kaurismäkiho „spřízněný" režisér Jim Jarmusch.
Kaurismäkiho tvůrčí (hlavně vizuální) styl v mnohém definuje jeho záliba v retro designu, kterou s postmoderní potměšilostí a v jakési ideové koláži zcela ústrojně zapojuje do svých děl. S jiným slavným americkým filmařem Davidem Lynchem sdílí např. zálibu ve starých (zpravidla amerických) autech, která se v jeho filmech objevují dodnes. Jako by se i těmito výrazovými prostředky snažil překlenout prostor mezi dobou, kterou si on i jeho vrstevníci mytizovaně spojují s určitou životní stabilitou a obecnou přehledností uspořádání světa.
Je to možná právě touha horníka Taista, hlavního představitele, překonat vršící se protivenství, co diváky filmu oslovuje a inspiruje. Nemluvě o tom, že s ním mnoho lidí sdílí i jeho potřebu vytyčit si (sice poněkud nekonkrétní) životní cíl. Spění k určitému bodu je pro postavu Kaurismäkiho filmu sice poněkud atypické, nicméně sama iluzivnost snahy dostat se pryč, někam jinam, a neustálé vynucené úkroky ze stanovené cesty nás nenechávají na pochybách, že se díváme na film finského režiséra.

Petr Pláteník
Letní filmová škola 2011

V pořadí druhý snímek „trilogie ztracenců", kterou někteří recenzenti rovněž nazývají trilogií dělnickou či proletářskou. Příběh Arielu otevírá dobrodružství mladého nezaměstnaného muže, cestujícího ze severu na jih. Lea Trojanová o této tragigrotesce, kterou kritika hodnotí jako jeden z nejlepších Kaurismäkiho filmů, mj. napsala: „Ariel začíná jako sociální drama, ale ještě dříve, než je vysloveno nějaké důležité politické ,poselství' (zazní tu sice Internacionála, ale příznačně jen z hrací klíčenky automobilu), ocitá se protagonista Taisto (Turo Pajala) se svým cadillakem v žánru road movie. Jenže hlavní hrdina filmu nezůstává ,na cestě', nýbrž se chce usadit s ženou, kterou potkal. Se stejnou samozřejmostí, s jakou končí Taistovo pozvání Irmeli na večeři - na polévku v zašlém bufetu - vznikne i jejich vztah... A právě ve chvíli, kdy se začíná jeho nový život uspořádávat, ,ocitá se` Taisto v kriminálním filmu, je zavřen do vězení, uteče, pak vyloupí banku... Celý film je jakoby řadící pákou postupně přeřazován do různých žánrů a kombinuje prvky melodramatu, komedie a filmů ,černé série`."

Autor/Zdroj: /Kino AERO