24

"Čtyřiadvacítka" je nový český nízkorozpočtový "road movie", ve kterém vedle dvou ústředních hrdinů a jejich vztahů hraje významnou roli i letní atmosféra, stylová kamera a originální hudba.

Jeho hlavní hrdina, jehož pravé jméno nám zůstává skryto po celou dobu příběhu, si zpříjemňuje život nabouráváním bankovních systémů přes internet a převodem financí pomocí kapesního počítače. Jednoho dne však padá klec. Poškozená strana se ozývá a je pevně rozhodnuta získat své rozkutálené finance zpět. Velmi stylově, pomocí mobilního telefonu, oznamuje začátek dvacetičtyřhodinové lhůty na vrácení peněz. " Novodobý hrdina" tuto nečekanou situaci řeší útěkem do neznáma, formou nekonvenční jízdy v červeném Chrysleru.
Do auta mu však nečekaně nastupuje dívka, jež se spolu s ním vydává na zmatenou cestu, kterou lze jen stěží nazývat prázdninovou. A právě tato náhodná spolujezdkyně se postupně stává klapkou, která chod dříve perfektně uvažujícího mozku přehazuje na kolej, kde se dá snadno zapomenout, kolik hodin či minut ještě zbývá do vypršení ultimata.

Zpočátku nesympatizující vztah se po výměně názorů, mnohdy beze slov, mění v něco, co možná nelze nazvat láskou, avšak přinejmenším pocitem, že jste právě našli někoho, kdo by vám mohl být více než blízkým přítelem. Na lásku už bohužel není čas. Limit vypršel. Hrdina vyhazuje v té chvíli nejbližšího člověka z auta. Je to nejspíš jediná šance, jak zachránit alespoň jeden život.
"Čtyřiadvacítka" je film o tom, že někdy se musíme vydat na cestu, kde někoho ztratíme, abychom našli sami sebe.

Počítačový hacker (na otázku, jak se jmenuje, odpovídá stylově: .,Záleží na tom?"), jenž si přivlastnil značnou částku nabouráním do počítačové sítě, dostane čtyřiadvacetihodinovou Ihůtu na vrácení peněz. V červeném kabrioletu ujíždí „kamsi" a cestou natrefí na dívku, též na sebevražedném útěku před minulostí. (Prostituce? Drogy?) Společně podnlknou „jízdu", jež potrvá pouhých 24 hodin.

Pro mladé a nezávislé projekty mívám slabost. Většinou je točí lidé, kteří - na rozdíl od (některých) zpohodlnělých profesionálů - mají ještě co říct. A říkají to mnohdy přesvědčivě a s vervou, která nás donutí nevidět i jinak zřetelné a neodpustitelné řemeslné chyby. Celovečerní režijní debut Davida Beránka, autora úspěšného dosud především na poli klipové tvorby (což ve své „Čtyřiadvacítce" vskutku nezapře), je jiný, přestože má všechny atributy nízkorozpočtového filmu, zrozeného hlavně z nadšení a oceněníhodného úsilí. Je jiný právě proto, že se jiným snaží a priori být.
Chyby nenalezneme ve formě, ta je na debutanty překvapivě vyspělá - kamera čaruje s oslnivostí letního dne, hudba bez potíží komunikuje s obsahem, jen ta výpověď jako by se někam vytratila. Základy filmu se bortí a s ním i celý jeho svět. Hrdinové, dva mladí lidé „odnikud", které osud na 24 hodin svedl do jednoho červeného chryslera uprostřed moravských luk, jako by postrádali život. Z ničeho nic (!) pronášejí existenciální úvahy typu: „Mám pocit, že jsem prodala svůj život," rozesmátě tančí po polích, nebo se alespoň do omrzení nimrají ve svých pocitech (hrdinčino otravné „Chci umřít!" zazní ve filmu bez jakékoli pochopitelné motivace několikrát - ale přesně to určitě autor chtěl, kašlat na termíny jako dramaturgická motivace, že?) A přitom by to mohli být obyčejní, zcela normální mladí lidé - trochu zkroušení, potrhlí, zkušení i tápající, ale životní a věrohodní. Takoví, co se jednoho dne sejdou na stejném místě a nemusejí si pro to vymýšlet falešné důvody typu počítačový hacker na útěku před krvavou pomstou poškozených či dívka na útěku před vlastním svědomím („Já se prodala!").Umělost a vykonstruovanost pokazí vše, co mohlo na filmu „24"působit příjemně a jedinečně. Umělost, která se bohužel nachází i v režii budující atmosféru jiskření, obestřeného letní pohodou a pocitem svobody, charakteristickým pro všechna road movie světa. Atmosféra ve „ 24" nevznikala, ale byla vytvářena a její křečovitost vnímáme s přibývajícími minutami stále naléhavěji.
Můžeme diskutovat o vhodnosti výběru Martina Trnavského do role Martina, který má (podle autorových představ) ztělesňovat cosi na způsob citlivého slona. Se slonem souhlasím, s citlivostí už méně. Může nám vadit okatá stylizace jinak velmi osobité a okouzlující Barbory Seidlové do polohy nevinně svůdné nymfy á la Liv Tylerová (pravda, ve chvílích, kdy běhá ranní rosou v bílé košilce s luční květenou v náručí, byla jsem za dosavadní „tylerovskou" stylizaci vděčná). Mohou nás rozesmát klipové pasáže hrdinčiny vnitřní trýzně - ale co, jako celek patří hudba spolu s obrazovou vytříbeností a náladotvorností k tomu nejlepšímu, co film může nabídnout. Všechno, co jsem popsala, by se dalo považovat za neškodné dětské nemoci. Ne už však absence jakékoli věrohodné emoce či potřeby cokoli vypovědět. Skutečně netuším, co chtěl básník říci. Vím jen jak. A to už je sakra vážná nemoc. (P.S. Věřte, že se mi to píše velmi, velmi těžce.)
TEREZA SPÁČILOVÁ Premiere 2001/1/34

Autor/Zdroj: Spáčilová Tereza/Premiere


Komorní road-movie debutujícího režiséra Davida Beránka se odehrává v průběhu čtyřiadvaceti hodin na moravských silnicích a polních cestách. Zachycuje setkání dvou vyděděnců - devatenáctileté dívky, jež chce zemřít kvůli své minulosti (prodávala se v peep-show) a třicetiletého hackera, prchajícího před lidmi, kteří chtějí zpět své peníze.
Ročenka 2001/91

Autor/Zdroj: /ročenka 2001


On je třicetiletý hacker (Martin Trnavský), který se ocitnut tváří v tvář smrtícímu ultimatu. Ona je osmnáctiletá holka (Barbora Seidlová), co utíká sama před sebou. Sešli se „on the road" v komorním filmu Davida Beránka. Herečtí protagonisté filmu i snímek sám vzbudili jen vlažné divácké i kritické přijetí…
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Celovečerní debut známého režiséra hudebních klipů Davida Beránka patrně leckomu připomene Svěrákovu Jízdu. Také Beránkova "Čtyřiadvacítka" je totiž nízkorozpočtové road movie o třech hercích, "zápletka je ovšem úplně jiná" (Beránek). Hlavní hrdina, jehož pravé jméno zůstává skryto, si zpříjemňuje život nabouráváním bankovních systémů přes internet a převodem financí pomocí kapesního počítače. Jednoho dne ale padá klec. Poškozená strana se ozývá a je pevně rozhodnuta získat své rozkutálené penízky zpět. Velmi stylově, prostřednictvím mobilního telefonu, oznamuje začátek čtyřiadvacetihodinové lhůty na vrácení peněz. Hrdina řeší tuto nečekanou situaci únikem do neznáma, nekonvenčním tripem v červeném Chrysleru. Do auta mu však nečekaně nastupuje dívka. Ta se spolu s ním vydává na cestu, kterou lze jen stěží nazvat prázdninovou. Ve filmu "o tom, že někdy se musíme vydat na cestu, kde někoho ztratíme, abychom našli sami sebe", ztvárnili hlavní role Martin Trnavský, Bára Seidlová a Jiří Tomek.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Příliš dlouho „Jízda" po okluzní frontě

Pamatujete si ještě na ten zázrak, který nás v kinech potkal před šesti lety? Jedno auto s uřízlou střechou a jedna dívka s pochybným jednáním a pochybnou minulostí mezi dvěma nedospělými muži na cestě za vlnící se horizont... Adrenalin nám vyskočil z velikosti krabičky od sirek do výšek orlího letu a z kina jsme šli s báječně uvolněným pocitem, že máme jednu ruku dlouhou. Jízda režiséra Jana Svěráka a kameramana F. A. Brabce vznikla za pár týdnů, na koleně a obrazně řečeno za pár šupů, ale dokázala zachytit podobu jednoho léta, dotknout se srdce a vystihnout marnost i krásu lidského hledání. Oba tvůrci si tehdy přáli následovníky, další levné filmy na koleně, kteří vědí, co chtějí říct, a nepotřebují k tomu armádu digitálních pixelů a desítky promrzlých statistů. Nedočkali se. Tu odvahu a drzost měl za ta léta málokdo.
Celovečerní debut Davida Beránka s lakonickým názvem 24 se k této výzvě hlásí. Což je dobře. Bohužel se však hlásí i k Jízdě samotné: Mladičká dívka bez minulosti, s vyhraněným, leč podivně nejasným postojem k životu si vleze do kabrioletu zarostlého hackera, kterému hodinu co hodinu zvoní mobil, aby mu připomněl, že čtyřiadvacetihodinové ultimátum k vrácení peněz rychle utíká... Tedy relativně slušná startovní čára, ke které si každý dokážeme domyslet nějaký ten příběh. Scenáristka Jana Doležalová, studentka pražské FAMU, na něco takového ale rezignovala. Své hrdiny jako by hned v prenatálním stadiu ponechala svému osudu a nechala je jen bezúčelně jezdit sem a tam, mlčet, tvářit se a čas od času i odříkávat nějaké ty frázovitě bezobsažné dialogy. Jediná dějotvorná zápletka se starým mužem je tak neuvěřitelně banální (a hloupá), že by snad bylo lepší, aby ve filmu vůbec nebyla. Trocha vzrušení se tak dostavuje snad jedině na úplném konci, kdy vás konečně začne zajímat, komu z hlavních hrdinů scenáristka přiřadí znaménko minus. Přes docela příjemnou matoucí kličku těsně před koncem vás ale zjevný emoční vrchol filmu nakonec přece jen nechá ledově chladnými. K žádnému z hrdinů jste si totiž předtím při nejlepší vůli nemohli vybudovat jakýkoliv vztah.
24 je sterilní film, který je celých osmdesát minut stále stejný. Emočně, realizačně, herecky. Kamera přijede ze strany před hrdiny a ti se rádoby hlubokomyslně tváří. Režisér se jen výjimečně pokouší o ozvláštnění (např. taneční exhibice), ale ta nemají ani opodstatnění, ani styl. Barbora Seidlová (Lotrando a Zubejda) se snaží vnitřně trpět a Martin Trnavský se spokojuje jen s fasádou drsňáka.
Kdyby měla Čtyřiadvacítka dvacetiminutovou stopáž, dalo by se s trochou dobré vůle mluvit aspoň o upřímné snaze, kterou skolila vlastní neobratnost. V tomto rozsahu ale nelze nazvat 24 jinak než vysokou nudou na nízké úrovni. Přesto však novému filmu jednu velkou hodnotu přece jen přiznejme - všem pochybovačům ukazuje, jak kvalitní a výjimečný film to vlastně Jan Svěrák před šesti lety natočil. S jakou obdivuhodnou bravurou, podpořen autenticky poetickou kamerou a úžasně povznášející hudbou, dokázal vykreslit rozervanost mladých lidí, jejich nenaplněnost a urputné hledání, jehož výsledkem je jen ostře bolavé zraňování se... 24 z toho všeho nedokázala nic. Ani naznačit. Bohužel.
Jaroslav Sedláček Cinema 2001/1/93

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema


Snímek debutujícícho režiséra Davida Beránka "24", natočený podle scénáře studentky FAMU Jany Doležalové, je v současné české produkci výjimečný především nízkým rozpočtem: uznikl díky obětavosti celého štábu a společnosti ZIPO film, specializované dosud na výrobu videoklipů a dokumentů. Komorní road-movie, odehrávající se v průběhu čtyřiadvaceti hodin na moravských silnicích i polních cestách, zachycuje setkání dvou „vyděděnců": devatenáctileté dívky, jež chce zemřít kvůli své minulosti (prodávala se v peep show), a třicetiletého haekera, bezcílně ujíždějícího před neznámými lidmi, kteří chtějí
zpět své peníze. Počáteční vzájemné antipatie obou protagonistů se v průběhu jízdy i četných zastávek proměňují. Oba mladí lidé se postupně vzájemně otvírají jeden druhému. Jejich sblížení však nic nemění na bezvýchodnosti mužovy situace. Do děje zasáhne ještě dívčino setkáni se starým venkovanem. - Režisér je zkušeným tvůrcem videoklipů, což se projevuje i na konceptu jeho debutu. Postavit však celovečerní film na dvou hrdinech a jednom autě (zde starší americký kabriolet značky Chrysler) vyžaduje zejména mít silvý příběh. Ten však bohužel autoři ve své „Čtyřiadvacítce" nestvořili. Protagonisté jsou velmi matní, vedou dialog pro dialog a děj se skládá povětšinou z jízdy a zastávek v letní krajině. Herečtí představitelé, Bára Seidlová (známá jako princezna z pohádky Lotrando a Zubejda) ani zkušenější Martin Trnavský, nedokázali oživit scenáristické schéma. - Samozřejmě se vnucuje srovnání se Svěrákovou a Brabcovou Jízdou . A tady naplno vyvstávají velké rozdíly; stačí porovnat třeba hudební složku, využívající v Jízdě nápaditě písniček skupiny Buty, s všudypřítomniu a klipovitě plynoucí módní hudbou Davida Rottera…
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2001/1/33

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled