Asi každý z nás je unavený   životem a shonem. Někteří   z nás "utečou"   svým vlastním snům. A   potom, když jsou sami   (většinou když dosáhnou   svého cíle), se najednou   zastaví a postrádají smysl   své vlastní existence.
Hlavní hrdina Max se   vrací do oázy svého   mládí, aby vypořádal   pozůstalost, co mu   připomíná, kdo vlastně   je.
Když jsem poprvé   viděl tento film,   fascinovaně jsem se nechal   vtáhnout do příběhu. Jako   bych byl Max. Jako bych se   viděl jeho očima v kontrastu   nádherné scenérie   prostředí a   "obyčejných"   lidí, jejichž prosté   charisma kontrastuje se   stresem, který dobrovolně (a   zcela zbytečně) žiju.
Když jsem viděl tento   film podruhé, utkvěly mi v   paměti bonmoty Maxova   strýce. "... Víš Maxi,   prohra je čas od času   důležitá, ..."
A pak, když jsem viděl   ten film potřetí, vnímal   jsem příběh pohledem   režiséra, který už   (bohudík) nemá vliv na to,   co vidí. To teprve vyniklo   mistrovství Ridleye a   Russella. Ten první bravurně   vybral charakter a ten druhý   skvěle kontroval. Asi nejvíc   je to vidět na fragmentech,   kdy se Max projevuje vůči   ženám. Je plachý, i když   autoritativní. Je lascivní,   ale jemný. Je smyslný, ale   intimní. A společenský,   přesto odtažitý. A pak ty   postavy: jeho sekretářka,   dvě dámy v baru, ambiciozní   zaměstnankyně, manželka   správce, záhadná notářka,   naivní sestřenice a   podmanivá láska ...
A   pak jsem to viděl ještě   počtvrté, popáté a ještě   asi desetkrát. Vdycky, když   jsem o tom někomu vyprávěl   :-)

Asi nejlepší rozpoložení,   ve kterém by ambivalentní   pocity filmu dali nejvíc, by   mohlo být, když se vám   "všechno" změní k   horšímu. Tehdy je člověk   bolavý až k smrti, že   každý vjem je nesnesitelný.   A tehdy, snad možná i díky   té bolavosti, je člověk   nejvíce živý. Je v   kontrastu mezi tím, co   odešlo, a tím, co   zůstává. Je toho živým   důkazem. A pak mu zbývá   jenom to, čím sám je. V co   se uskutečnil. Rozmlouvá se   svou duší a trpí, když je   sám. Ale když miluje, není   sám. Jeho rozmlouvání je,   jako když kreslí slova...  
Ačkoli je tento   skvostný film plný smrti a   utrpení, je o lásce, o   životě a o naději. O   další možnosti pohledu, jak   se můžeme na svůj smysl   podívat. Pokud vás   nepřekvapí smrt dětí a   manželky hlavního hrdiny,   potom vás překvapí jeho   vlastní smrt. Protože jsou   to vaše oči, kterýma se   podíváte na tu svou. A   necháváte se vést   neuvěřitelně barevným   monologem tak hluboko, jak   jenom vám vaše   představivost umožní.   Přitom toužíte, aby vás   někdo také tolik miloval,   že za vámi přijde do toho   vašeho pekla a dobrovolně   vezme tíhu na sebe.
Ačkoli je tento smutný   příběh o smrti a pekle,   přece je v něm tolik   života, že každý má své   nebe. Bude plakat, ale budete   se vnitřně smát a radovat.   Vždyť důvod máte v sobě:   svou víru v něco lepšího a   vyššího. A toho se film   dotkne. Jako ty hříbky v té   básni Václava Renče:

Ne zrovna že by   milovaly bouřku.
Ale   to všechno po ní,
to   stojí hříbkům za   zrození.

Ne   zrovna že bych vyhlížel   svou smrt.
Ale to   všechno před ní,
to   stálo za to,
abych se   s ní setkal.

...