Jedna z mála českých postkatastrofických sci-fi
Jedna z mála českých   postkatastrofických sci-fi.   Některým se nazamlouvá; je   totiž natočena komorně až   minimalisticky, což možná v   čase filmových super-triků   a důrazů na akčnost se   nezdá až tak aktuální.   Ovšem právě v tom   minimalistickém podání je   největší síla filmu. Už   začátek, kdy slyšíme pouze   zpětné odpočítávání   před vypálením raket s   jadernými hlavicemi [v   angličtině, francouzštině,   ruštině a čínštině, což   symbolizuje, že do jaderného   konfliktu se zapojili všichni   tehdejší - rok 1966 -   držitelé jaderných zbraní]   a nevidíme vlastně žádné   výbuchy a drastické scény,   je jiné, než u současných   filmů; ovšem to neznamená,   že méně hrůzné. Jen klade   větší nároky na   představivost.
Ovšem   ve filmu je drsnosti a   naturalistických scén   hodně. Monotónně plynoucí   pravidelné tempo skupiny   posledních lidí na světě   [samé ženy] je občas   narušováno jen   získáváním potravy.   Pomalá, ubíjející cesta   nikam; dívky jsou už   všechno jiné, než laskavé   mateřské bytosti. Jedině   "stará" má ještě   vizi a naději...
Film   však ukáže, že sobectví a   probuzená predátorská   krutost je už v dívkách   příliš hluboko a i po   nalezení "muže"   neskončí dobře, ale naopak   - končí dovršením   katastrofy, lidstvo vyhyne...  
Ani krátké   pohlazení jedné z dívek,   ukazující jakýsi záblesk   něhy, už nemůže nic   zachránit...
Vynikající,   minimalistický sci-fi film!