Miluju Arnoldí kamennej   výraz, miluju tu béčkovost,   fascinuje mě námět i   časovej paradox jím   způsobenej, miluju tu   kultovní technickou hudbu,   miluju tu temnost a   hororovost, snahu o útěk   před něčím, čemu se   utéct nedá, miluju jemnost a   ženskost Sarah i sílu a   přece lidskost a zranitelnost   Kylea, miluju tu lovestory (i   když při pohledu na   prostěradlo, který v agónii   rvou, se nejeden musí smát),   miluju zpomalený scény s   naskakujícím červeným   paprskem na čele, miluju   detaily jako poraženej   kamiónek, miluju   scénáristickou nadstavbu s   fotkou a záznamníkem holek,   miluju tu tehdejší módu   (taky vždycky v Tech-noir   sledujete tu slečnu v   červený sukni a modrým   tílku?...), miluju ty   mizerný herecký výkony   (Arnold nehraje a je při tom   skvělej a ty dva, když to   budete zkoumat, taky párkrát   ujedou), miluju prostě ten   film a každej záběr v něm.   A i když je dvojka jasnej   vítěz na poli akčního   filmu, já na tuhle béčkem   nasmrádlou prvotinu nedám   dopustit. Proč? Protože je   to láska už od doby, co jsem   to viděla někdy ve třetí   třídě prvně. A první   láska je holt první láska,   a i když se později   zamilováváte silněji a   víc, ta první už v paměti   zůstane navždycky.