Na pohádku se dalo dívat,   znovu bych si ji ovšem   nepustila. Pozitivní bylo,   že se snažili o nějaký   humor, člověk se občas i   zasmál. Co se týče postav,   bylo to slabší, tvůrci se   asi snažili přiblížit   hlavní hrdiny dětem, a tak   je jejich chování a   přemýšlení poněkud   dětinské. Obešla bych se   bez toho, ale budiž. A děj?   No, celá zápletka by se   jistě dala vyřešit mnohem   jednodušeji s trochou   zdravého rozumu, ale u   pohádky se to dá   překousnout.
Co mě   ovšem nejvíce vadilo, byla   absence nějakého dobrého   morálního nebo praktického   poučení, které by z toho   příběhu plynulo. V   pohádkách se obvykle   vyzdvihují nějaké morální   hodnoty/vlastnosti a odsuzují   jiné. Z této pohádky plyne   tak možná: a) až potkáte   stroj času, nesahat; b)   drazí rodiče, záleží   hlavně na tom, aby dítě   bylo šťastné, ne na tom,   kam to dotáhne. A pak ještě   to hlavní, že nemá smysl se   vzpírat osudu, všechno je   předurčeno, člověk s tím   nic nezmůže, a ani se nemá   snažit. To mi rozhodně   nepřijde jako správné   poučení, které by si dítě   mělo do života odnést.   Pochybný význam stranou,   jako divák bych také spíše   ocenila, kdyby se na konci   hlavní postavy nevzaly, ale   prostě jen našly společnou   řeč a staly se přáteli. To   romantické zakončení se mi   zdálo dost náhlé a   nepřirozené.