Druhý film v mém životě, který mě dojal.
Před 20ti lety muzikál Hair   a teď tenhle 50 let starý   snímek.

Pustil   jsem si ho v celku asi 3x   (jednotlivé scény   nepočítám). Při prvním   shlédnutí na mě působil   jako těžko pochopitelná   změť bezdůvodné krutosti   ke zvířatům (horší než   zvířecí chování -   zvířata většinou buď   loví nebo se brání) a   bezcílného bloudění.   Hlavní dějovou linii jsem   měl spíš načtenou z   obsahu, než abych ji vnímal   z filmu, ještě jsem řešil,   proč zmije neuštkla   blondýnku, když si s ní   zpočátku hrála tak   neobratně, než jí   zakroutila krkem, nakolik je   efektivní tahat s sebou na   koni divočinou kanystry s   benzínem, kde se dobře   živení koně napásli, když   údajně nic neroste, a co jim   dávají v zimě? Proč mají   některé dívky k lehce   potrhaným blůzám módní   přiléhavé kalhoty? Křídu   jsem zaměnil za kousek mýdla   a provaz jsem jen stěží   rozpoznal. Štíhlá, hbitá   Poničanová mi ve   "vojenském"   připomínala spíš ženu v   nejlepších letech (40+) než   nějakou stařenu. Hodně mě   překvapilo, že herečce bylo   57. Dívky vypadají ke 20,   ale jestli už putují 15 let,   jak říkala Stará, musí jim   být přes 25.

Teprve následně jsem   začal vnímat jednotlivé   scény v souvislosti a děj   prožívat. Na co asi Stará   vzpomínala u vrat do krytu?   Jak se tam tísnili, když   byla malá, všude plno lidí   bez špetky soukromí? Z její   tváře jsem cítil, jak   silná je její touha   konečně najít lidi   (zatímco holkám je to fuk),   zklamání z křídy v ruce   Evy, vrcholná scéna s   provazem na krku krávy.

A pak ten příval   emocí - neskutečné   štěstí, že konečně   někoho našli, vystřídané   zklamáním, že je starý   Herold úplně sám.   Rozněžňovala ji jeho   galantnost a rozčilovaly ji   jeho patetické řeči o   "pramatkách".   Škoda, že pro nechápající   Barboru (ta si snad myslela,   že už jdou na TO?) nenašla   vlídné slovo vysvětlení   (snad chtěla později) a jen   ji poslala pryč.

Je ironií, že Stará   zemřela tak náhle a   nečekaně. Ta jediná by je   všechny srovnala do latě.   Divoké holky by naučila   hospodařit v domě a   uhlazeného, místy   patetického Otakara by   přivedla blíž k drsné   realitě boje o přežití.   Všímáme si, že nemocné   paní Hubertusové říkal   něco úplně jiného, než   dívkám na odchodu. Ale když   desetiletí hrál šachy jen   sám se sebou, můžeme jen   obdivovat, že se nezbláznil   dočista.

Po   chvilce truchlení nad hrobem   Staré, Barbora, s jiskrným   pohledem, zavelí k odchodu.   Teď je nová vůdkyně   smečky. Všechny ji   respektují. Proč se   zdržovat na tom zvláštním   místě, plném podivných   věcí a mravů? Jdeme dál,   putovat krajinou je to jediné   co umíme a kde se můžeme   cítit pevně. Hlasy ze   smečky žádají gramofon.   První příležitost pro   Báru, už s opaskem a   pistolí od Staré, stát v   čele honu a potrvdit svou   vůdčí roli. Ale dílo   zkázy dokoná dlouhá zbraň   mladší dívky vzadu...   Barbora z toho nemá žádnou   radost, pohladí si i nábytek   v tom docela pěkném domě,   ale hned běží za svou   smečkou.

Myslím, že Barbora bude   dobrá vůdkyně. Pokud někde   ještě žijí lidé,   věřím, že pod jejím   vedením k nim dojdou. Přeju   jim mladé silné muže,   kteří je chytí za pačesy a   dají jim, co je třeba (pokud   si je tedy, hned při prvním   setkání, nepostřílí). A   jestli na celém kontinentu   už skutečně nikdo jiný   nežije? Tak pomřou na   cestě, jedna po druhé, v   prostředí, kde se cítí   "doma". V tom hotelu   by se ukousaly navzájem.   Šťastnou cestu, berušky,   myslím na vás!