Je trochu zarážející, že se k tomuto tématu vlastně nikdo moc neměl. Chytnul se ho teprve až Craig Mazin, člověk do té doby spoluodpovědný za projekty jako Scary Movie 3 a Scary Movie 4, Pařba v Bangkoku a Pařba na třetí, Suprhrdina nebo Lovec: Zimní válka. A najednou, z ničeho nic, se pustí do dramatické havárie v Černobylu? Tak proč ne. Režie se potom ujal Johan Renck, který rozhodně nepatří k nejvýraznějším televizním osobnostem. Faktem zůstává, že tahle událost ty nejlepší z nejlepších asi ani nepotřebovala, neboť je sama o sobě natolik silná, že by pro úspěch vystačilo téma samotné.

Jsem maximálně přesvědčený o tom, že kultovní status seriálovému Černobylu zajistila do značné míry taky skutečnost, že spousta Američanů neměla o tomhle kolosálním megaprůseru ani ponětí. V podstatě nemnoho z nich řeší, co se děje jinde ve světě. Vždyť dodnes si hodně obyvatel USA myslí, že stále existuje Československo. Nebo pro demonstraci z jiného soudku: Mistrovství světa ve fotbale je vůbec nejsledovanější sportovní akce, kterou si po celém světě nenechají ujít stovky milionů fanoušků a fanynek. Přesto když se v roce 2006 ptali Newyorčanů a Newyorčanek, kde se toho roku světový šampionát hraje, někteří nezávisle na sobě odpovídali: „Jo, to se hraje tady, v Madison Square Garden.“

My, kteří pocházíme ze zemí bývalého východního bloku, o Černobylu samozřejmě víme už dlouho, ačkoli první oficiální zpráva, že to není úplně v cajku, vyšla v Rudém právu až 6. května 1986! Nelze asi vyloženě vinit tehdejší tuzemské vládnoucí burany, neboť byli v područí těch moskevských. Každopádně radiace putovala z Ukrajiny napříč Evropou až do Švédska. Takže nebylo možné nadále tvrdit, že v Sovětském svazu jsou všechny jaderné elektrárny naprosto neporouchatelné. Scenárista Mazin pochází z USA. A jako takový se dopustil několika mimořádně pochybných a nikoli výhradně na skutečnosti se zakládajících postupů. Troufám si tvrdit, že kdyby tohle téma zpracoval například Aaron Sorkin, dočkali bychom se vskutku nezapomenutelného díla.

 










 

Nejdůležitějšími postavy Černobylu v této podobě jsou: Valerij Legasov – zástupce ředitele Kurčatovova institutu a vědec, který byl pověřen řešením následků černobylské havárie. Boris Ščerbina, který na něj měl dohlížet. A trojlístek doplňuje Ujlana Chomjuková coby Legasovova běloruská kolegyně. Tahle postava nemá reálný předobraz, resp. Legasovovi pomáhala řada vědců, kteří všichni byli spojeni do postavy této ženy-vědkyně, díky čemuž to v seriálu trochu vypadá, že tihle dva představují jediné dva inteligentní lidi v celém velikém Sovětském svazu. Jí jakožto ženě pochopitelně ještě k tomu málokdo upřímně naslouchá.

Z vedlejších postav je nutné jmenovat Ljudmilu Ignačenko (Jessie Buckley), jejíž manžel byl coby hasič po výbuchu na místě mezi prvními, za což také nepřekvapivě (i kvůli absenci ochranných pomůcek) zaplatil. Záběry ukazující první vlnu zasažených můžou být díky odpovídajícím maskám pro některé diváky a zvláště pak divačky opravdu drastické. Ljudmila jest trochu kontroverzní figura. Nicméně pořád převažuje ta rovina rodinné tragédie, jakou určitě nezažila jenom ona. Druhá rovina souvisí patrně i s tím, že pouze hrstka „vyvolených“ věděla o tom, jak závažná situace ve skutečnosti je. A nikdo si asi nepřipouštěl, že by mohla být až taková. I proto nedbala pokynů sestřiček.

 










 

V jejím případě dojde možná na důležitější odchylku ve smyslu seriál vs. realita. Takových se tady vyskytuje víc, protože je holt v lidském naturelu vytvářet kolem význačných událostí legendy (týká se patrně např. i „Mostu smrti“). Jak upozornil ze svého pohledu třeba Alexej Ananěnko – jeden z té trojice potápěčů, přičemž dalšími dvěma byli Valerij Bezpalov a Boris Baranov (první dva jmenovaní dosud žijí), kteří v podstatě zabránili tomu, aby katastrofu mnohonásobně citelněji pocítil i skoro celý zbytek Evropy. Řekl kupříkladu, že se rozhodně v té vodě takhle neloudali, že jim po návratu na denní světlo nikdo nezatleskal, protože to prostě byla jejich práce, a že to vybírání nebylo takhle dobrovolnické, ale to je v pořádku, protože tím seriál vlastně podtrhuje důležitost jejich skutku.

Dalo se čekat, že co se týče odborných termínu a postupů týkajících se přímo zmírňování následků, bude mít Craig Mazin všechno pečlivě nastudováno. Ostatně i Dana Drábová tvrdí, že seriál Černobyl ukazuje většinu skutečností pravdivěji, než kdejaké dokumenty. Spíše jde o věci týkající se tehdejšího režimu, na který scenárista několikrát pohlíží ve velice obecných souvislostech. Konkrétnější budeme na případu těch horníků z Tuly, což jsou na jednu stranu nefalšovaní sovětští Stachanovci, ale zároveň jsou prezentovaní jako muži, kteří stojí nad celým impériem. Jsou odhodlaní, spolehliví, stateční, féroví, jedou si podle sebe, táhnou za jeden provaz a všechno mají na háku. Včetně ministra přes uhlí, kterého neváhají počastovat nadávkami, a potom jej hrdinsky ušpiní. Něco takového by se asi sotva obešlo bez následků, jakkoliv panovala výjimečná situace.

Zároveň v některých dialozích nechává Mazin hrdiny promlouvat tak, jako by žili v současné demokracii, nikoli v tehdejší totalitě. Vedle toho při některých projevech či monolozích volí typicky filmový stylizovaný postup, kdy daná figura mluví zbytečně obšírně, protože to působí víc cool. To znamená, že například u stoletého staříka, který si vezme řeč na schůzi bezprostředně po havárii a který se evidentně narodil ještě hluboko za carského Ruska, není zprvu jasné, jestli je jeho úloha kladná nebo záporná. To je poměrně zbytečné, ale vlastně do jisté míry pochopitelné, když chtěl scenárista právě jeho projevem nastartovat to svoje nejhlavnější a nejnaléhavější téma, ke kterému se v průběhu těch pěti epizod opakovaně vrací: Jaká je cena lží?

 










 

A současně poukazuje na nedostatečnou zasvěcenost do dané problematiky a nedostatečné vzdělání (viz nepochopitelné a skličující listování v návodu). Názorně si to předvedeme na maličké úloze papaláše, který byl řadovým dělníkem v továrně na boty, leč díky příkladnému kádrovému profilu se z něj stal soudruh ředitel ve významném institutu. Dále asi nebylo nezbytně nutné, aby byl každý časový titulek doprovázen údajem o tom, jak dlouhá doba uběhla od nehody. Zřejmě každý si snad dokáže spočítat, že jestliže k výbuchu došlo 26 4 1986 v 1:23:45 hodin, tak bude asi jasné, že půl devátá ráno znamená sedm hodin poté. Někomu to možná připadá jako malichernost, ale i takovéto drobnosti rozhodují o skutečné kvalitě daného díla. Tím spíše, když se zabývá takhle seriózním tématem. Tím spíše, že naprostá většina diváků a divaček seriálového Černobylu žije v civilizovaném demokratickém světě, kde umějí všichni dobře počítat.

Samozřejmě, jak uvedeno, v případě audiovizuálního díla jsou důležitější jiné aspekty. Jedním z nich bude nepochybně obsazení. Emily Watson je OK. Stellan Skarskård (Nabarvené ptáče) a Jared Harris (Sherlock Holmes: Hra stínů) jsou výborný herci, ale nelze se zbavit dojmu, že nebyli úplně nejpříhodněji vybraní. To se holt někdy stává – vzpomeňme třeba na Dítě číslo 44, které se shodou okolností rovněž odehrává na (dnešní) Ukrajině. Také v něm hrají výteční, avšak tam dokonce úplně zcestně obsazení herci. A také tam dojde na lži o tom, že v Sovětském svazu přece hladomor ani sériový vrah neexistují. Tak jako v Černobylu vládnoucí partaj tvrdí, že jaderná katastrofa v komunistickém zřízení prostě není možná.

U několika herců ve vedlejších rolích, včetně představitele Anatolije Ďatlova (tj. do jisté míry hlavního strůjce zkázy, třebaže se taky jenom snažil splnit požadavky nadřízených), pro změnu platí, že typově byli vybráni velice přesně, akorát jejich herecké kvality nedosahují takové úrovně, abychom se vyhnuli některým lehce divadelně/uměle působícím pasážím, které se bohužel nevyhnou ani těm flashbackům z osudové situace, jaká končí fatálním vypnutím nouzového tlačítka AZ-5. Trochu se nabízí otázka, jestli by bývalo nebylo pro zachování autenticity lepší nechat postavy promlouvat ukrajinsky a rusky. Může to působit tak, že za této okolnosti by seriál nedosáhnul až takového věhlasu. Na druhou stranu Mel Gibson se v Umučení Krista a Apocalyptu taky nebál a dopadlo to výborně.

 










 

Každopádně tomuto seriálu pořád hraje jednoznačně do not, že se zakládá na takto významné události, a díky té snaze být alespoň co se týče věrohodnosti a postupu při zmírňování následků co možná nejpřesnější, mu lze ledacos odpustit. Rozhodně je dobře, že vzniknul, když se o zpracování tohoto tématu nikdo ve výraznější hrané podobě dlouho neměl (ne, Černobylské deníky se nepočítají!). Všechny složky sice nejsou výhradně precizní – např. Islanďanka Hildur Guðnadóttir hudbou značně napodobuje krajana Jóhanna Jóhannssona, zatímco jiné naopak pomáhají ty nepříjemné pocity přenést na diváka velice spolehlivě a sugestivně, což platí hlavně pro vynikající masky, kulisy a výpravu obecně. Natáčet v Litvě byl opravdu výborný nápad.

Nutno dodat, že některé nápady scenáristy a režiséra sice nejsou vyloženě originální, ale přesto fungují precizně. Od prázdné kolébky přes vystěhování babičky s kravičkou (naopak vybíjení psů s Barrym Keoghanem jest poněkud nad plán) a zalévání do betonu až po celý ten rámec Legasovova dopisu. Něco se určitě dalo udělat lépe. Kupříkladu podtrhnout skutečnost, že lidé v Pripjati a dalších městech v blízkosti elektráren, si žili na sovětské poměry nadstandardně. Nicméně naštěstí je seriálový Černobyl stále natolik pozoruhodný, že řada závěrečných doplňkových titulků nepřebíjí jeho výpověď, jak se to někdy u počinů podle skutečné události stává, naopak ji velice vhodně a úderně doplňuje.

Černobyl byl částečně chybou jednotlivců a částečně i systému. Opravdu jen částečně, protože k nehodě – byť samozřejmě ne s takovými extrémními následky – došlo třeba už sedm roků předtím v kapitalistických Spojených státech v pensylvánské elektrárně Three Miles Island. To se stát může. Problém byl v tom, že bolševický režim byl v mnoha ohledech značně zpátečnický a lidé na nejvyšších postech nedokázali při své hlouposti nebo ze strachu rozpoznat skutečné priority. Snaha celou záležitost ututlat znamená, že bezvadnost režimu byla kladena nad zdraví lidí. Během seriálu to určitě kdekoho napadne (a závěrečné Gorbačovovo prohlášení to víceméně potvrzuje), že Černobyl urychlil pád SSSR. Protože proč? Protože „Každá lež způsobuje dluh vůči pravdě. A dříve nebo později se tenhle dluh musí splatit.“

FOTO: cinema.de