Samozřejmě, může to znít trochu divně, když Ben-Hur z roku 1959 je jedním ze tří filmů, které získaly rekordních 11 Oscarů (pokud jste to náhodou zapoměli, ty další jsou Titanic a Pán prstenů: Návrat krále). To znamená, že musí mít veliké kvality. A rozhodně je má, ovšem nebyl první adaptací románu generála Lew Wallace, nýbrž tou nejslavnější, nejdelší a dnešním mladším divákům patrně už méně srozumitelnou. Nová verze v režii Timura Bekmambetova (Noční a Denní hlídka, Wanted, Abraham Lincoln: Lovec upírů) cílí v první řadě na ty mladší, tj. ty okolo dvaceti roků, nicméně své si v ní určitě mohou najít i starší a o poznání starší diváci.

Protože munulá verze má tři a půl hodiny včetně předehry a přestávky, dovedu si představit, že všichni jsme o ní určitě slyšeli, ale ne všichni jsme ji viděli. Takže, Judah Ben-Hur patří v Judey k těm zámožnějším. Jeho bratr Messala, kterého si rodina kdysi osvojila, je oddaným Římanem. Jako takový slouží v armádě, kvůli čemuž se dostane s titulním hrdinou do sporu, neboť ten odmítne udat svůj lid. Konflikt mezi těmito dvěma je dovršen v zápětí, kdy Messala nekompromisně a nevděčně potrestá jak svého bratra, tak jeho matku a sestru Tirzu. Pošle ho na galeje na moře, tudíž dlouhou dobu (jestli ještě vůbec někdy) neuvidí Ester – dívku, do které se zakoukal. Snad osud tomu chtěl, že se dostane k šejku Ilderimovi, jenž vlastní koně, se kterými bude moci jet závod čtyřspřeží, což by mohla být ideální příležitost pro ponížení Messaly i celého starověkého Říma (tehdy mu ovšem neříkali starověký).

Jo, a je tu ještě jedna důležitá věc. Ben-Hurovým současníkem je jedna významná historická osobnost. Ne, není to Praotec Čech, nýbrž sám Ježíš Kristus! Možná by nebylo od věci si právě o tomhle teď povědět více. Když se se synem Božím setkáme ve filmu Williama Wylera poprvé, naskakuje z toho až husí kůže, což vlastně platí i pro další scény s ním. Dává napít hlavnímu hrdinovi, když si to nikdo jiný nedovolí, protože to nedaleko stojící římský voják zakázal. Ale je jasně patrné, že tento kazatel se těší mezi všemi obrovskému respektu a nikdo si netroufne mu odporovat. Tedy až do jisté doby, jak víme.

V předchozí verzi nikdy není ukázána jeho tvář, kdežto v této nové vypadá ne jako Jim Caviezel nebo Willem Dafoe, ale jako Rodrigo Santoro (Xerxes z Třístovky a jejího sequelu). OK, rodák z města Betléma klidně mohl vypadat podobně, nicméně si klidně dovedu představit, že kdyby to v novém Ben-Hurovi nebylo jasně řečeno a kdyby byla vystřižena scéna ukřižování (což klidně mohla, protože není zrovna zapamatováníhodně natočená), dost předlohy i filmů neznalých diváků a divaček by nemuselo pochopit, o koho se jedná. Tohle ale neplatí jen pro Ježíše – také u některých dalších postav trvá trochu déle, než se dozvíme, v jakém jsou spolu vztahu. Škoda, že v ani jednom z filmů není vykreslen jako TEN vykonavatel zázraků (viz Poslední pokušení Krista), protože ty zázraky se rodí až později, a že ani v jednom nedojde na jeho REVENANT, resp. zmrtvýchvstání.

To téma pomsty funguje v Ben-Hurovi z roku 1959 taky lépe, ačkoliv i třeba v předchozí větě zmíněném počinu s Leonardem DiCapriem je to lepší (a to to tam není příliš dobré). Ben-Hur s Charltonem Hestonem však upřednostňuje jiná témata (čest, vytrvalost, lásku k bližním, …), a také se v něm dají na pozadí vysledovat spojitosti s výraznými dějinnými událostmi dvacátého a vlastně nejen 20. století, jelikož (kniha vznikla už v roce 1880) v průběhu staletí nějaké národy běžně utiskovaly jiné. Tahle nadčasovost se do tohoto remaku jaksi nevešla.

Především proto, že je extrémně kratkovitý. Délku Wylerovy verze jsme si uvedli a i v jejím případě může mít divák pocit, že neobsáhla úplně všechno podstatné, jelikož kniha má přes 400 stran. Pro tento letošní film platí, že pasáž na galejích rozhodně měla být delší, a stejně tak v závěru je všechno extrémně nahuštěné do malého prostoru. Jako by si režisér ve střižně říkal: „No jo, vždyť už jsme na hodině a padesáti minutách a ještě jsme ani neukřižovali Ježíše!“ Ani Ben-Hurův římský otec se tady nevyskytuje. I když ten závěr je nakonec vyřešen jinak, a skoro bych se odvážil napsat, že i o něco lépe, než v tom sedmapadesát roků starém počinu, předpokládaný velkofilm typu Ben-Hura měl mít minimálně dvě a půl hodiny, což tenhle tedy rozhodně nemá!

Na druhou stranu se vůbec nevyvedla změna při tom úplně nejklíčovějším okamžiku. Minule nedopatřením spadly na správce dlaždice, teď se ho pokusil lukem zabít zélot, kterého Ben-Hurova rodina nelegálně ukrývala. Takže žádná nespravedlnost, ale za všechny následující trable si zkrátka mohli sami. Klidně se sem dá započítat i poprava dvaceti občanů po Ben-Hurově návratu. Jistě, chtěli udělat dobrý skutek a pomoci člověku v nesnázích, za což by je nepochybně zmíněný kazatel pochválil. Ano, další věc – scény, ve kterých dává Ježíš napít Judovi, a pak Juda stejným způsobem oplácí Ježíšovi, tady působí dojmem, že jsou hodně vytržené z kontextu.

Troufám si tvrdit, že daleko lepší by pro nového Ben-Hura bylo úplně se oprostit od těchto, řekněme, vnějších vlivů a jevů. Zkrátka je osekat a soustředit se čistě jenom na vztahy mezi postavami, především na Judu a Messalu (a matku a Tirzu a Ester), neboť například scéna, kdy se po těch pěti rokách na galejích opětovně setkají u Ben-Hurových doma, jest hodně zdařilá. Takových se tu nachází více. Takže tento film rozhodně dokáže diváky vtáhnout do děje, na čemž má rozhodně svůj podíl i fakt, že pod scénářem jsou podepsaní Keith R. Clarke (Útěk ze Sibiře) a oscarový John Ridley (12 let v řetězech).

Ona je ale vlastně docela otázka, jestli by Timur Bekmambetov dokázal ten vztah poutavě rozvíjet po dobu těch dvou hodin, jelikož pořád si je očividně jistější během akčních scén, byť tedy ne všechny se tentokrát podařily. Na stěžejním závodu čtyřspřeží, který by měl být vlajkovou lodí všech adaptací knihy Ben Hur: Příběh Kristův, si ovšem dal hodně záležet. Nicméně ač trvá stejných devět minut, jako ten ve Wylerově filmu a taky se v něm dočkáme hustých momentů, zřejmě ani nemůže dnešní diváky uchvátit tolik, co tamten na sklonku 50. let ty tehdejší. Nejde jen o to, že šejk „svého svěřence“ koučuje od „postranní čáry“, hlavně tentokrát nemá Messala řecký vůz s bodáky na kolech. Ale přeci jen tehdy se jednalo o něco na stříbrném plátně naprosto nevídaného a dodnes se jedná o ukázku mistrovské filmařiny.

Taky je otázka, jestli by to Jack Huston (roli dostal patrně díky podobnosti příjmení nebo možná faktu, že pochází ze slavného filmařského rodu a jeho dědeček byl jedním z nejuznávanějších režisérů všech dob) a Toby Kebbell dokázali uhrát, kdyby měl být kladen důraz ve větší míře na psychologii postav. Protože, co si budeme povídat, Charlton Heston i Stephen Boyd byli herecky o několik levelů výše. S přehledem zvládali jak tu psychologickou, tak fyzickou stránku svých postav. To Nazadin Boniadi a Sofia Black-D’Elia v rolích Ester a Tirzy za Hayou Harareet a Cathy O’Donnell (mimochodem režisérova švagrová) určitě nezaostávají, ačkoliv tyhle postavy jsou v jednotlivých verzích rozdílnější. Zajímavé by mohlo být hlubší srovnání šejka Ilderima v podání Morgana Freemana a Hugha Griffitha, jenž tenkrát dostal za svůj výkon Oscara. Ostatně jediným neoceněným byl při udílení v roce 1960 scenárista Karl Tunberg, protože sám William Wyler byl proti tomu, neb na scénáři se podíleli ještě Gore Vidal a Christopher Fry. Jinak byly proměněny všechny nominace. Těch se nový Ben-Hur sotva dočká, i když Morgan Freeman byl vítaným oživením. Ještě větším, než Pilou Asbæk v roli Piláta Pontského, přičemž tenhle dánský herec mě jinak hodně baví.

Ben-Hur z roku 2016 dopadl celkově vzato o poznání lépe, než by kdekdo mohl čekat. Dokonce s sebou nese i nějakou tu myšlenku, která by se navíc dala zasadit do aktuálních souvislostí. Ale vyprávějte to všem těm lidem, kteří na něj do kina nepříšli. Odhaduje se, že ztráta by mohla dosáhnout až na 100 milionů dolarů! Ještě, že se studio MGM hodně zahojilo na posledních dvou Bondovkách. S dalšími remaky těch nejklasičtějších a nejoceňovanějších děl už zřejmě budou za mořem opatrnější. Nebo by alespoň být měli.

FOTO: Forum Film