Všichni jsme Kristus

Film začíná rozhovorem otce   a syna, ve kterém se syn   přizná, že si přál jeho   smrt a dokonce uvažoval, že   ho zabije sám a pokračuje   vzpomínkami z dětství. Na   příchody opilého otce, na   panický strach z něj, na to   jak se za něj styděl...   „Pamatuji si jenom tvoje   pití a můj strach“.   Vzpomínka na otce, který mu   vykrádá prasátko, aby měl   na panáka; na otce   močícího sousedce na   dveře; na ležícího ve   vlastních zvratcích; na   vánoce, kdy sekáčkem   rozsekal stromeček apod.   Filmu bohužel chybí alespoň   kapka toho cynického humoru z   „Dzien Swira“ bez kterého   je to jen velmi bolestné   drama. Možná to odlehčení   měl dodat anděl strážný,   ale pokud ano, tak to bylo   sakra málo. A přestože oba   moji rodiče jsou (a vždy   byli) abstinenti, takže v   tomto směru nemůžu mít ani   žádné podvědomé trauma,   nedívalo se mi na příběh   alkoholika viděného   dětskýma očima vůbec   lehce. Do významů   náboženských motivů   (kříž, stigmata, trnová   koruna, svatozář,   ukřižování atd.), které   se táhnou celým filmem se   pouštět nebudu. Já neznaboh   to chápu jako kříž v   podobě závislosti, který   rodina Adama nese a předává   si ho z otce na syna, ale kdo   ví?! Nízké hodnocení   hlavně proto, že   představitel dospělého   Adamova syna na mě působil   velmi vláčným a   nepřirozeným dojmem (navíc,   když mluvil neotevíral pusu)   jinak by to bylo o nějakou tu   * výš.