Vrah panenek

Halucinační výlet do choré mysli androgyna, který je fixován na panenky a jako neúspěšný chirurg nemá ke skalpelu nikdy daleko. „Hororové melodrama" s očividným (homo)erotickým podtextem kuriózně bazíruje na psychoanalytických výkladech. Film popíral veškeré hodnoty tehdejšího klerofašistického režimu.
Vrah panenek je raritní záležitost, kterou v lepším případě nalezneme v poznámkách pod čarou, v tom horším se o ní v análech španělského hororu nedočteme vůbec. Film vyprodukovala společnost Huracán Films, příznačný exemplář španělské nízkorozpočtové společnosti jepičí existence. Nepodobně na tom byl režisér Miguel Madrid, jenž odešel do tvůrčí penze s celkovým kontem tří dokončených filmů. Co je sociálně periferní, bývá tak často symbolicky centrální, říkával Allon White a pro Vraha panenek to platí dvojnásob.
Miguel Madrid byl homosexuál, a přestože si pod nůžkami cenzorů klerofašistického režimu generála Franca nemohl dovolit otevřeně zpodobňovat (homo)erotickou obraznost, snímku nelze upřít zjevný odklon od heteronormativní kultury. Ústředním spektáklem se ve vyprávění nestávají mordy, okamžiky vytržení obstarává postava Paula, ztvárněná Davidem Rochem - kamera náruživě nabízí kýčovité obrazy jeho ladných gest a (nahého) zženštilého těla, pečlivě okrášleného úsporným ošacením. Androgynní podstata je důležitým rysem „campového" vkusu (Susan Sontagová) a manýristická vyumělkovanost snímkem doslova probíjí - od mizanscény až po herecké výkony. Vrah panenek se svým důrazem na fetiš, umělecké prostředí a expresivními hudebními motivy není nepodobný žánru mysteriózních thrillerů, tzv. „gialli". Nepracuje však s fantómem zla, jako to činilo např. Hitchcockovo Psycho (1960), od něhož přebírá psychoanalytický výklad, který je obráceně - a velmi jasně - exponován už na počátku filmu samotným režisérem. Dílo přitom obsesemi nešetří a nabízí nonsensový guláš oidipovského komplexu, pedofilie anebo fixace na panenky. Více než o vážné psychologické drama mu jde o jediné: exploatační podbízivostí vybudit v divákovi za každou cenu senzaci. Osobité jsou v tomto ohledu Paulovy barvité patologické vidiny, jež labilně vstupují do vyprávění, ve filmu znejišťují povědomí o tom, co je sen a co realita, a dávají nám intenzivně zakusit horečnatý obraz šílenství. Vrah panenek patří k dílům, která diletantismem a prvoplánovou snahou ohromovat bezděčně vykazují leckteré avantgardní stylotvorné přístupy, jaké jinak rozeznáváme u uměleckého či experimentálního filmu.

Jiří Blažek, LFŠ 2014