Upír Nosferatu

POZORSPOILER!!!

I.jednání
Ve Wisborgu je v roce 1938 zaznamenáno příliš mnoho úmrtí. Mimo jiné lidi zde žije i Huttler a jeho mladá žena Ellen. Taktéž zde bydlí obchodník nemovitostmi, pan Knock. A právě ten pověřuje Huttera prodejem domu hraběti Orlokovi v Transylvánii. Hutter nechává Ellen u přítele a ihned odjíždí. Již v zájezdním hostinci se lidé zděsí, když zví cíl jeho cesty a je přemluven, aby jel až ráno. On tedy přespí, ale ještě než ulehne, vezme si knihu, kde se píše, že z Belialsova semene se zrodil upír Nosferatu, jenž krví lidskou se živí. Druhý den pokračuje Hutter kus pěšky, protože vozkové jej sice odvezli od hostince až do hor, ale za průsmyk odmítli pokračovati. Další kousek jej svezl podivný chlapík s podivným kočárem, a pak jej vysadil u hradu. Zde se mu samy otevřela vrata a uvítal jej samotný hrabě Orlok.

II. jednání
Večeří spolu. Když se pak Hutter zraní, Orlok se k němu vrhne. Zaujala jej krev. Ráno se Hutter probudí a na krku má dvě malé ranky. Nic si z toho nedělá, domnívá se, že je to od dvou komárů a to napíše i své ženě. Večer Orlok vidí jeho manželku na miniatuře a kupuje dům naproti Huttera. V noci pak přichází do Hutterova pokoje a v touž dobu stává se Ellen náměsíčnou. Ráno, místo aby prchl, rozhoduje se Hutter noční běsy odhaliti. Nalézá Orloka spícího v rakvi a posléze vidí nakládat na vůz šest rakví. Proto prchá z hradu na svázaných prostěradlech. A voraři s šesti rakvemi odplouvají…

III. jednání
Na dvoustěžníku Empusa odplouvá z Galazu do Wisborgu šest rakví s hlínou. Jsou naloženy i přes údiv rejdaře. Knock končí v cele v blázinci, kde požírá mouchy a kamarádí se s pavouky. Na moři zbyli na Empuse jen dva lidé. Ostatní zemřeli na „nákazu“. Nakonec zbývá poslední. Když se k němu Nosferatu blíží, přiváže se ke kormidlu…

IV. jednání
Hutter se vrací domů v době, kdy je loď již zde a rakve jsou přenášeny do domu, který Orlok koupil. Lékaři se domnívají, že kapitán zemřel na mor.

V. jednání
Ellen si čte v knize o upírech. Ona i Hutter již cosi tuší. Jen nevědí co dál. Ve městě je spousta mrtvých a šíří se strach. Knock, uškrtivše hlídače prchá z blázince. Již se zcela zbláznil. Nahání jej dav lidí, ale on uniká. Nosferatu láká do svých osidel Ellen. Ta se brání, omdlévá a její muž běží pro profesora Buttlera. Ale to už je Nosferatu u Ellen a pije jí krev, když zakokrhá kohout. Knock je polapen a v cele volá svého mistra. Ten však zmeškal návrat do rakve, je zasažen slunečními paprsky a vypaří se.

Slavný němý horor Friedricha W. Murnaua byl částečně natáčen na krásném Oravském zámku a v komparsu se mihnou čeští herci, proto je výjimečně uváděn na CS filmu...

Mladý úředník realitní kanceláře Hutter je vyslán do karpatských hor k hraběti Orlokovi, aby s ním uzavřel smlouvu o koupi nemovitosti. Po strastiplné cestě jej uvítá hrabě na svém hradu. S příchodem první noci však Hutter zjišťuje krutou pravdu, hrabě Orlok je totiž upír...

Zdroj: Československá filmová společnost

Nejvýznamnější horor v dějinách kinematografie plný okultních významů a mystických narážek. Mladý makléř Hutter vyráží na obchodní cestu do Karpat a na hrad záhadného hraběte Orloka, aby s ním uzavřel smlouvu o koupi nemovitosti. S příchodem první noci je jasné, že cesta byla pouhou záminkou k ovládnutí nevinné duše. F.W.Murnau a členové okultního řádu Fraternitas Saturni vytvořili oroiginální adaptaci připomínající Stokerova Draculu a inspirující se skutečnými událostmi morové epidemie. 94 min.
Distributor DVD

„Nepřiznaná“ adaptace slavného románu Brama Stokera Dracula, jež byla kvůli autorským právům přejmenována na Upíra Nosferatu (v originále s dovětkem Symfonie hrůzy), patří mezi mistrovská díla německého expresionismu. Tvůrci sice změnili jména postav (Orlok = Dracula, Hutter = Harker, Ellen = Mina, Knock = Renfield), místo děje (druhá část příběhu se místo Anglie odehrává ve fiktivním německém městě Wisborg, jež odkazuje na Wismar) a zčásti upravili i děj (především závěr), Stokerova vdova filmaře přesto zažalovala. Soud až v červnu roku 1925 přikázal zničit negativy. Mezitím studio Prana-Film zkrachovalo a dílo se zachránilo jen díky velkému množství kopií. – Tajemně imaginativní variace hororu o upírském hraběti z Transylvánie, který si zakoupí dům v „civilizované“ cizině, aby nasytil touhu po „nové krvi“, do příběhu vnesla ještě další změny. Zcela do pozadí ustoupily postavy Mininy přítelkyně Lucy i profesora Van Helsinga (překřtěného na profesora Bulwera). Z filmu také zmizely „Draculovy nevěsty“, jež v románu nejzřejměji personifikovaly sexuální úzkosti i potlačované tužby viktoriánské doby i samotného autora. A především Nosferatu nečiní (na rozdíl od Draculy) ze svých obětí upíry, ale všechny je usmrcuje. - Využití stylizovaných mezititulků i koncept filmu jako kronikářského záznamu naopak korespondují s předlohou, jež je přetlumočena prostřednictvím deníkových zápisků, dopisů, telegramů, fonografických záznamů a novinových výstřižků. Ani film, ani kniha nemají jen jednoho hlavního hrdinu: režisér F.W. Murnau se v první části soustředí na postavu Huttera, posléze však zaměří pozornost na sebeobětování jeho manželky Ellen. – Bezpočet dalších adaptací klasiky upírské literatury se lišilo zpracováním, stylizací, úrovní triků, drastičností, erotickou symbolikou i růzností interpretací. Žádný z Murnauových následovníků však nevytvořil jen prostřednictvím hry světla a stínů či nezvyklých kamerových úhlů (žabí perspektiva) tak „metafyzickou“, strašidelnou i poetickou atmosféru zároveň. Trikové efekty (stop-motion, dvojexpozice, zrychlené negativní záběry aj.), až groteskně „prkenné“ pohyby, vrhající na stěny obludné stíny, ale především vzezření netvora, démonicky ztělesněného Maxem Schreckem (jeho Nosferatu má na rozdíl od svých aristokraticky elegantních a svůdných následovníků atypickou, odpudivě „krysí“ fyziognomii: lesklou holou lebku, zašpičatělé uši, temnými stíny podmalované oči, dlouhé zahnuté drápy a dva vyčnívající horní řezáky, nikoli špičáky) zůstávají trvale uchovány v paměti. Nic na tom nemění ani „přepjaté“ výkony ústřední dvojice, ani vzletné mezititulky. – Fantaskní horor je v kontextu filmového expresionismu výjimečný i tím, že porušil jedno z jeho pravidel: částečně se odehrává v prosluněných exteriérech (v Oravském Podzámku, ve Vysokých Tatrách a na řece Váh namísto Transylvánie); scény s upírem, natáčené ve dne, však byly v tónovaných či virážovaných verzích obarveny tmavomodře („noc“), ale v černobílých kopiích zůstal „den“. – Neozvučená virážovaná verze, která byla zrekonstruována v institutu Friedrich-Wilhelm-Murnau-Stiftung, je uváděna v rámci Projektu 100-2009 s hudebním doprovodem kytaristy Petra Kružíka a v „tandemu“ s pietním remakem Wernera Herzoga názvaným Nosferatu – Fantom noci (1979, FP 9/94 – V, 3/2009z). Minutáž Murnauova filmu se liší takřka kopie od kopie: tato má (při promítání pětadvaceti okének za sekundu) sedmašedesát minut. – Připomínáme též zajímavou variaci tématu ve filmu o filmu Ve stínu upíra (2000, FP 4/2001).
-tse-, Filmový přehled 2009/3

Vedle Kabinetu doktora Caligariho asi nejznámější snímek tzv. německého expresionismu a zároveň jeho velký rival. Jestliže svérázný psychiatr Caligari proslul svým stěhovacím pouťovým kabinetem s loutkou Césarem, o necelé dva roky starší Nosferatu ovládá barvitý svět přírodních sil a pohrom.
Režisér Friedrich Wilhelm Murnau postavil na hlavu typické zásady natáčení v bohatých německých ateliérech, dal přednost vzdušnosti exteriérů a dokázal, že realistické prostředí disponuje mnohdy silnější imaginací. Jedinou umělou, neméně dokonalou, stavbu vytváří bizarní maska herce Maxe Schrecka, připomínající krysu zkříženou s trnitou masožravkou. Nadživotní, neposednou morovou ránu, jejíž příchod mění ráz krajiny, květy sesychají, moče rudne, stromy se strašidelně bělají (kamera: Fritz Arno Wagner).
Příběh Nosferata nabízí sugestivní závod s časem, kdy jeho rozsochatá postava doslova láme časoprostor filmu. Také však disponuje esoterickou a mystickou kvalitou, kdy například románová postava van Helsiga byla transponována do symbolické úlohy lékaře-Paracelsia, který v dokumentárních(!) záběrech odhaluje tvář zla. Film navýsost inspirativní, košatý, neuspořádaný a makabrický. S naturalistickými vesničany, v jejichž představách se hyena mění v obávaného vlkodlaka. Symfonie hrůzy a noční můra salonních Drákulů, demytizace upíra, v jejíž tradici pokračuje například Romerův Martin (1977) nebo Ferrarův snímek Addiction (1994).

Autor/Zdroj: /Kino AERO