Faust [DVD kinodistribuce]

Neopětovaná láska a bezbřehá vášeň. Film, který vás vtáhne do světa dávno minulých dob, je strhující poutí plnou poetických i drsných záběrů. Sokurovův zvláštní film naléhavě poukazuje na lidské slabosti a chyby a znovuobjevuje Fausta jako hluboce lidský příběh. Snímek zaujme nevšedními hereckými výkony Johannese Zeilera, Hanny Schygully a Antona Adasinjského (frontmana divadelního uskupení DEREVO).

Jakkoliv se Sokurov nechal volně inspirovat Goetheho příběhem, známý mýtus o zaprodání duše ďáblovi radikálně reinterpretuje. Faust je myslitelem a rebelem, avšak zároveň anonymním člověkem z masa a kostí, kterého ovládají vnitřní popudy chamtivosti a chtivosti. Po filmech Moloch (o Hitlerovi), Taurus (o Leninovi) a Slunce (o Hirohitovi) je Faust závěrečným dílem Sokurovovy tetralogie.

Film slavného a experimentátorského ruského režiséra Alexandra Sokurova, který diváka vtáhne do světa dávno minulých dob, je strhující poutí plnou poetických i drsných záběrů. Sokurovův zvláštní film naléhavě poukazuje na lidské slabosti a chyby a znovu objevuje "Fausta" jako hluboký lidský příběh. Snímek zaujme nevšedními hereckými výkony Johannese Zeiler, Hanny Schygully a Antona Adasinjského (frontmana divadelního seskupení DEREVO). Jakkoli se nechal Sokurov volně inspirovat Goetheho příběhem, známý mýtus o zaprodání duše ďáblovi radikálně reinterpretuje. Faust je myslitelem a rebelem, avšak zároveň anonymním člověkem z masa a kostí, který je ovládán vnitřními pudy, chamtivostí a chtíčem.

Po filmech Moloch (1999 - o Hitlerovi), Taurus (2001 - o Leninovi) a Slunce (2005 - o Hirohitovi) je Faust závěrečným dílem Sokurovovy tetralogie. Film byl oceněn Zlatým lvem na Benátském filmovém festivalu v roce 2011.

Film Europe CZ

Goethova tragédie posloužila v minulosti mnoha filmovým tvůrcům, kteří věrněji či pouze velmi volně využili faustovskou legendu k vytváření nezapomenutelných kinematografických děl (vzpomeňme na Fausta Friedricha Wilhelma Murnaua z roku 1926 nebo na Švankmajerovu Lekci Faust, 1994). Většina filmařů, výtvarných umělců či básníků se inspirovala samotným Faustovým příběhem, jeho posedlostí a duševním zápasem. Alexandr Sokurov se nechal podnítit atmosférou, prostředím, stavem dobové medicíny i dobovými výtvarnými díly, které přetavil do výjimečného, sensuálního podobenství o osudové životní sázce.

Faust, natočený v ruské produkci s německými herci a v ně­meckých ateliérech a reáliích, je posledním dílem tetralogie o povaze moci a o „velkých hráčích, kteří prohráli své nejdůležitější životní sázky". Ve snímcích Moloch (1999), Taurus (Býk, 2000) a Solnce (Slunce, 2005) vylíčil Sokurov chmurné povahy neblaze proslulých světových vůdců 20. století - Adolfa Hitlera, Vladimíra Iljiče Lenina a císaře Hirohita. S Faustem mají společnou důvěru ve svůdnost a přesvědčivost slov a patologické neštěstí v životě, tvrdí režisér. „Zlo je nakažlivé a nešťastní lidé jsou nebezpeční," prohlásil už Goethe.

V kinematografickém stylu Fausta můžeme vysledovat poznávací znamení Sokurovových předchozích filmů, které znají čeští diváci převážně z festivalů (do českých kin se dostala jen strhující Ruská archa/Ruskij kovčeg, 2002). Režisér se soustředí na vizualitu a senzualitu Faustovy doby, v komorních, stísněných a navlhlých prostorách sledujeme „vznešené" drama. Vedle ušlechtilé krásy (Markétka jako symbol krásy a věčnosti) a pošetilé touhy po její konzervaci se divákovi dostává i detailního popisu mokvavých a názorně odpudivých scén chirurgických experimentů, objevování a pitvání tělesné schránky člověka.

Sokurovův Faust má ovšem na rozdíl od spirituálních děl Andreje Tarkovského spíše pohanské rysy. Jeho duševní zápas vychází z neustálého stravujícího souboje mezi profánními touhami, slepým bažením po uspokojení, moci a věčnosti a vyššími transcendentálními věčnými hodnotami. Tělesnost je symbolizována tlením, rozkladem, nestálostí, věčná krása a moc jsou nedostupné, zakrývané lidskou omezeností, odsouzené k netečnosti a nemohoucnosti.

Stylizaci přenáší Sokurov s kameramanem Brunem Delbonnelem do vizuální roviny - vedle temných, mokvavých sklepů se skví prozářené scény s Markétkou. Atmosféra je nesena důrazem na šerosvitnou, mlhavou skladbu barev a ambientní, snovou zvukovou stopu a hudební motivy.

Sokurovův Faust není vzornou didaktickou adaptací, která může sloužit jako pomůcka pro výuku literatury. Naopak je výsledkem jedinečného kompaktního režijního stylu. Celá tetralogie je pak výsostným uměleckým konceptem a potvrzuje, že ruský tvůrce je jedním z nejvýznačnějších filmových autorů posledních tří dekád.

Pavel Bednařík, Letní filmová škola 2012

Film slávneho a experimentátorského ruského režiséra Alexandra Sokurova, ktorý diváka vtiahne do sveta dávno minulých dôb, je strhujúcou púťou, plnou poetických i drsných záberov. Sokurovov zvláštny film naliehavo poukazuje na ľudské slabosti a chyby a znovu objavuje „Fausta“ ako hlboko ľudský príbeh. Snímka zaujme nevšednými hereckými výkonmi Johannese Zeilera, Hanny Schygully a Antona Adasinjského (frontmana divadelného zoskupenia DEREVO). Akokoľvek sa nechal Sokurov voľne inšpirovať Goetheho príbehom, známy mýtus o zapredaní duše diablovi radikálne reinterpretuje. Faust je mysliteľom a rebelom, avšak zároveň anonymným človekom z mäsa a kostí, ktorého ovládajú vnútorné pudy chamtivosti a chtivosti.

Po filmoch Moloch (1999 – o Hitlerovi), Taurus (2001 – o Leninovi) a Slnko (2005 – o Hirohitovi) je Faust záverečným dielom Sokurovovej tetralógie. Film bol ocenený Zlatým levom na Benátskom filmovom festivale v roku 2011.

Film Europe SK

Jeden z nejvýraznějších filmařů současnosti Alexandr Sokurov natočil svého Fausta volně podle veršovaného dramatu Johanna Wolfganga Goetha (1832) jako poslední část „tetralogie moci“, v níž se zabýval osobnostmi moderních dějin. První část Moloch (1999, Moloch) byla věnována Adolfu Hitlerovi, druhá Tělec (2000, Býk) Vladimíru Iljiči Leninovi a třetí, Solnce (2005, Slunce) japonskému císaři Hirohitovi na konci druhé světové války. Složitá postava učence, který v netušené sázce mezi Bohem a ďáblem zaprodá svou duši, aby získal mládí, vědění a lásku, se vymyká postavám tyranů. Podle Sokurova by se ovšem právě on mohl „stát despotou, politickým vůdcem nebo oligarchou“. Naznačuje to alespoň konec snímku, kdy se Faust zbaví ďábla s rozhodnutím jít dál, kam až to půjde. Zároveň se v jeho postavě, stejně jako v autentických despotech z dalších dílů, objevuje „niterná temnota a patologická nešťastnost v každodenním životě“. Scénář těží z první části Goethovy tragédie, závěr vychází z druhého dílu. – V Sokurovově podání je zanedbaný Faust věčně hladový učenec a alchymista, potácející se v podivné nicotě špinavého a zbídačelého provinčního města v devatenáctém století. Setkává se s lichvářem Müllerem, o němž se v městečku povídá, že je čert. Muž se smutnou tváří a zdeformovaným tělem se stává jeho průvodcem. Faust kvůli němu zabije v hospodské rvačce bratra své vytoužené dívky Markétky, a aby s ní mohl strávit alespoň jednu noc, podepíše Müllerovi krví úpis o své duši. Spolu s ním pak prchá z městečka do přízračné pusté horské krajiny... – Značně zašifrované dílo zaujme svou strhující vizuálností, kombinací naturalismu a výtvarné stylizace reálií i kostýmů, inspirované vlámskými a holandskými malíři (konkrétně Davidem Teniersem, Herrim met de Blesem, případně Johanem Vermeerem, ale též Breughelem nebo Boschem). Sokurov ve spolupráci s kameramanem Brunem Delbonnelem místy používá objektivem deformovaný obraz, naznačující setrvalou horečnatost protagonistova stavu i polohu mezi reálným a nadreálným děním. Své místo tu mají i působivé vize. Atraktivní vizuální stránka převyšuje samotný scénář a přehlušuje tvůrčí sdělení, jehož pochopení závisí na konkrétním diváckém prožitku téměř dvouapůlhodinového díla. – Film, realizovaný záměrně v německé verzi a natáčený v několika českých lokacích s podílem domácích herců v menších rolích, má mezinárodní obsazení, v němž zaujmou především Anton Adasinskij (zakladatel známého divadelního souboru Děrevo) jako znetvořený lichvář, Johannes Zeiler jako Faust a svým zjevem křehká herečka ruského původu Isolda Dychauková, známá z titulní role TV seriálu Lucrezia Borgia. – O zajímavých politických konotacích (souvisejících ostatně s tématem moci) mluví producent (a hudební skladatel) Andrej Sigle: „Tento snímek je velkým ruským kulturním projektem (stál osm milionů eur) a je důležitý i pro Vladimira Putina (s nímž se Sokurov zná), podle nějž může uvést ruskou mentalitu do evropské kultury, a podporovat tak integraci ruské a evropské kultury.“

Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2012/9