V roce 1937 se celá Evropa obávala nové války. Důkazem je i neobyčejně silné poselství Velké iluze, válečného filmu bez jediné bojové scény, který dodnes hovoří o nesmyslnosti jakéhokoliv válečného konfliktu silněji než většina nákladných akčních velkoprodukcí. Joseph Goebbels ho označil za filmového nepřítele číslo 1.
Zápletka slavného Renoirova filmu je prostá. Dva francouzští letci, aristokrat, kapitán de Boëldieu, a prachobyčejný dělník, poručík Maréchal, jsou při průzkumném letu nad Německem sestřeleni kapitánem von Rauffensteinem, který je na letecké základně sice přivítá jako zajatce, ale zároveň jako důstojníky. Navíc s potěšením kvituje, že de Boeldieu je šlechtic, a pozve je na oběd. Následně jsou oba Francouzi internováni ve vězeňském táboře. Po sérii nezdařených pokusů o útěk jsou převezeni do pevnosti Wintersborn, jíž velí právě Rauffenstein. Vzápětí se od něho de Boëldieu dozvídá, že z pevnosti nelze utéct. Přátelství a touha po svobodě se však nakonec ukážou být silnější.
Protiválečné poselství filmu působí velmi přirozeně i po osmi dekádách nejen kvůli tomu, že šlo o film natáčený v časech bezprostředního válečného ohrožení, ale snad i proto, že Renoir sám první velkou válku 20. století prožil přímo v první linii. S nadsázkou říkal, že kdyby nebyl v bojích raněný do nohy, nikdy by ve vojenském lazaretu neobjevil kinematografii. Scénář, na kterém spolupracoval s Charlesem Spaakem, jedním z největších francouzských scenáristů své doby, je vystavěn okolo několika výrazných charakterů, ztvárněných výjimečnými herci, jinak je kompozičně značně rozvolněný, až epizodický. Nezapomenutelné scény (zpěv Marseillaisy jako demonstrace vzdoru a národní hrdosti šest let před Casablancou, dialogy mezi de Boëldieuem a von Rauffensteinem) se zdánlivě líně střídají se sekvencemi zachycujícími stereotyp vězeňského tábora. O to působivěji však působí závěrečná část filmu, v níž se tempo vystupňuje a divák může plně docenit důmysl, s jakým je film komponován. Herecky filmu nedominuje Jean Gabin, ale Erich von Stroheim v roli Rauffensteina. Skutečnost, že německého důstojníka hraje vídeňský Žid, který neuměl pořádně německy, doháněla Goebbelse k nepříčetnosti, stejně jako zobrazení postavy poručíka Rosenthala, který se s Maréchalem pokusí o útěk. Bohatý, přátelský muž ze židovské bankéřské rodiny, rozdávající svým spoluvězňům obsah balíků od rodiny, jako by byl ostrou Renoirovou odpovědí na soudobou německou protižidovskou propagandu. I proto byl negativ filmu ihned po obsazení Francie zabaven (Francouzi ještě předtím film přičinlivě zakázali) a velmi dlouho považován za ztracený či zničený. Nakonec byl náhodou objeven a posléze v roce 1958 restaurován.
Máme tak k dispozici mimořádně výmluvný film vypovídající nejenom o nesmyslnosti jakékoliv války, ale také silný obraz humanismu třicátých let marně čelícího válce bezprostředně následující. A navíc dílo, které chápe 1. světovou válku jako nezvratný konec starých časů, začátek konce evropské civilizace.
Aleš Říman, LFŠ 2014
