Erich von Stroheim

Erich von Stroheim (vlastním jménem Erich Oswald Stroheim) se narodil 22. září 1885 ve Vídni v židovské rodině. Celý život měl bujnou fantazii a snad i proto se v pozdějších letech představoval jako hrabě Oswald Erich Hans Carl Maria von Stroheim und Nordenwall. Zpočátku pracoval Erich u svého otce, který vyráběl slaměné klobouky. Poté začal s kariérou v armádě. V bojích na Balkáně byl zraněn a z armády propuštěn. V roce 1909 odjel do USA. Zpočátku si vydělával jak se dalo. V roce 1913 se oženil s Marií Knoxovou, která mu pomáhala se začleněním do americké společnosti. Přesto všechno se sní za rok rozvádí a odjíždí Hollywoodu. Nejprve jako konzultant na německou kulturu a asistent režie, a od roku 1915 se začíná objevovat i před televizní kamerou. Jeho první oficiálně potvrzenou rolí byla postava Lutze ve filmu Old Heidelberg (Starý Heidelberg, r. John Emerson, 1915). V období první světové války a vzrůstajícími protiněmeckými náladami byl obsazován především do rolí nesympatických němců a německých vojáků, např. ve filmech Intolerance (Nesnášenlivost, r.George Fitzmaurice, 1916), Sylvia of the Secret Service (Sylvia z tajné služby, 1917), či The Hun Within (1918). V tomto období, roce 1916, se z opět oženil, jeho manželkou se stala Mae Jones, ale ani toto manželství nemělo dlouhého trvání, skončilo rozvodem v roce 1919. Hned rok na to si bere za ženu herečku Valerii Germonprez. V roce 1919 se pustil do samostatné režie, jeho prvním filmem natočeným podle vlastního scénáře byl snímek Blind Husbands (Zaslepení manželé, 1919). Po několika dalších zrežírovaných filmech, ve kterých si i zahrál, přišel i rok 1924, v němž vytvořil pravděpodobně svoje nejlepší dílo. Jeho adaptace románu McTeague od Franka Norrise, ve filmové podobě uváděná pod názvem Greed (Chamtivost/ Lakota, 1924) je dodnes oceňovaným snímkem. Na nátlak studia však byla jeho původní devítihodinová verze zkrácena na 140 minut. U svých filmů vyžadoval stále větší výpravu, a jeho požadavky značně překračovaly možnosti rozpočtu, z tohoto důvodu mu studia nedávala příliš práce. V roce 1925 natočil svůj, komerčně nejúspěšnější film The Wedding March (1925). U herců a členů filmového štábu byl jako režisér značně neoblíbený, svým arogantním chováním a nesplnitelnými požadavky si dokázal znepřátelit téměř každého. Jeho chování a finanční požadavky bylo příčinou i ukončení spolupráce na filmu Queen Kelly (Královna Kelly, 1928), který nebyl nikdy dokončen. S tímto filmem a nástupem zvukového filmu končí víceméně i Stroheimova režisérská kariéra a nyní se věnuje hlavně herectví, které ovšem nezanedbával ani ve dvacátých letech, kdy se soustředil na vlastní režii. V roce 1936 opouští Hollywood, a i svou třetí manželku, a odjíždí do Francie. Zde zahájil další etapu své kariéry, která trvala až do roku 1955. Při počátečním působení ve Francii se seznámil s herečkou Denise Vernac, která se stala jeho další životní partnerkou. K jeho nejvýznamnějším rolím patří postava kapitána von Rauffensteina ve filmu La Grande Illusion (Velká iluze) režiséra Jeana Renoira a role Maxe von Mayerlinga ve filmu Sunset Blvd (Sunset Boulevard, r. Billy Wilder, 1950) za kterou byl nominován na Oscara jako nejlepší herec ve vedlejší roli. Dva roky po natočení posledního filmu Napoleon (r. Sacha Guitry, 1955), ve kterém byl obsazen do role Ludwga von Beethovena, Erich von Stroheim dne 12. května 1957 v Yvelines umírá na rakovinu. Během svého života hrál ve více než sedmdesáti filmech a dvanáct filmů vytvořil jako režisér. Mimo to byl autorem několika scénářů, na mnohých filmech se podílel i jako producent, střihač či asistent režie. Je autorem i několika románů a novel. I přes svou kontroverzní povahu je mnohými považován za jednoho z nejlepších režisérů filmů němé éry. Za přínos pro umění mu byl v roce 1956 udělen francouzským prezidentem Řád čestné legie