Charles Spaak

Jménem Charlese Spaaka jsou podepsány scénáře k desítkám slavných francouzských filmů, jeho tvorba vrcholila především ve třicátých a čtyřicátých letech, kdy se soustředil na zpracování klasických děl světového literárního odkazu. Narodil se v Bruselu v roce 1903 do vlivné belgické rodiny, jeho otcem byl básník Paul Spaak (1871-1936), matka Marie Janson (1873-1960) pocházela z významné politické dynastie a sama se ve 20. letech stala první belgickou senátorkou. Charles Spaak vyrůstal v Bruselu, kde po otcově vzoru začal studovat práva, školu ale nedokončil. V roce 1928 odešel do Paříže a začal pracovat jako tajemník významného francouzského režiséra Jacquese Feydera, byl také ředitelem propagace společnosti Albatros. Byl to právě Feyder, který poprvé oslovil Spaaka, aby napsal scénář; jednalo se o film LES NOUVEAUX MESSIEURS (1929). S Feyderem pak Spaak pracoval i nadále a z jejich společné tvorby dosáhly značného úspěchu například filmy PENZIÓN MIMÓZA (Pension Mimosas, 1934) nebo HŘÍŠNÉ ŽENY BOOMSKÉ (La kermesse Heroique, 1935). Spaaka pak začali vyhledávat i další režiséři, například s Julienem Duvivierem napsal scénáře k hodnotným titulům jako PEVNOST ZTRACENÝCH (La bandera, 1934) nebo DOBRÁ PARTA (La belle équipe, 1936). Později Spaak napsal scénář k vysoce ceněnému filmu KONEC DNE (La fin du jour, 1939) s Michelem Simonem v hlavní roli. Důležitou součástí Spaakovy tvorby se staly adaptace literárních děl nebo divadelních her. Takto například pro Jeana Renoira zpracoval Gorkého drama NA DNĚ (Les bas-fonds, 1936). Z další spolupráce s Renoirem vzešel slavný film VELKÁ ILUZE (La grande illusion, 1937; v obou zmíněných filmech zazářil Jean Gabin). Jiný významný filmař Marcel Carné řekl, že nejlepší režiséři té doby se doslova předháněli, kdo z nich získá Spaaka pro svůj další film. Jednotným znakem Spaakovy tvorby byl smysl pro realistický detail a inteligentně napsané dialogy, spolu s Jacquesem Prévertem a Henri Jeansonem se zařadil mezi nejvýznamnější scénáristy té doby. Proslul mimo jiné tím, že dokázal psát až tři scénáře najednou. V době druhé světové války pracoval Spaak pro společnost Continental Film, přičemž spojení s touto kolaborantskou, respektive německou korporací pro něj nemělo takový dopad, jako tomu bylo po válce u herců. Ostatně, v roce 1943 byl krátce vězněn nacistickými úřady. V souvislosti s válečnými léty není bez zajímavosti, že jeho strýc Paul-Emile Janson (1872-1944), bývalý předseda belgické vlády, byl umučen v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Ze scénáristických adaptací literární klasiky té doby stojí za zmínku filmy CARMEN (Carmen, 1942) nebo dvoudílný film HRABĚ MONTE CHRISTO (Le comte de Monte Cristo, 1943). Jestliže se Spaakova angažovanost pro společnost Continental Film nijak neodrazila na jeho dalším působení, zatímco řada herců byla uvězněna a odsouzena k zákazu činnosti, lze se jen dohadovat, zda v tomto případě nesehrál nějakou roli vliv jeho rodiny. V každém případě je zde na místě připomenout další osobnost rodinného klanu – Charlesův starší bratr Paul-Henri Spaak (1899-1972) byl po druhé světové válce předsedou Valného shromáždění OSN a předsedou belgické vlády, později patřil k zakladatelům Evropské unie. I po válce se Spaak věnoval zpracování literárních děl do podoby filmového scénáře, připomeňme například filmy OTEC GORIOT (La pére Goriot, 1945) nebo ŠUANI (Les chouans, 1947) vycházející z odkazu Honoré de Balzaca. Za zmínku stojí i další práce ze světa ruské klasiky jako VĚČNÝ MANŽEL (L'homme au chapeau rond, 1946), IDIOT (L'idiot, 1946) nebo ZLOČIN A TREST (Crime et chatiment, 1956). Do této doby spadá také jediný Spaakův pokus o samostatnou režii; film LE MYSTERE BARTON (1949) byl sice zaštítěn účastí řady slavných herců, neúspěch však Spaaka odradil od dalších podobných aktivit. Počátkem padesátých let navázal Spaak užší pracovní kontakty s režisérem André Cayattem a z jejich společného úsilí vznikly úspěšné a také odborníky vysoce hodnocené filmy jako SPRAVEDLNOSTI JE UČINĚNO ZADOST (Justice est faite, 1950) nebo MEČ A VÁHY (Le glaive et la balance, 1963). Za další Cayattův film PŘED POTOPOU (Avant le déluge, 1954) získal Spaak zvláštní cenu poroty na festivalu v Cannes. Sám byl rok předtím členem festivalové poroty. Spaaka již jako legendu francouzského filmu začali oslovovat i režiséři mladší generace a tak jeho jméno můžeme číst například v titulcích slavného filmu CARTOUCHE (1962). Jednou z jeho posledních prací byl scénář k filmu DIAMANTOVÝ BILIÁR (Un milliard dans un billiard, 1965). V té době se již postupně stahoval do ústraní, mimo jiné kvůli tomu, že na stránkách renomovaného časopisu Cahiers du Cinéma jej tvůrci nové vlny označovali jako přežitého a konzervativního tvůrce. Manželkou Charlese Spaaka byla francouzská herečka Claude Marcy (1905-1996). V rodičovských šlépějích kráčejí i jejich dvě dcery Agnes Spaak (*1944) a Catherine Spaak (*1945) – obě jsou herečky. Charles Spaak zemřel v ústraní v jižní Francii v únoru 1975 ve věku nedožitých 72 let. Více než stovkou filmových scénářů se podílel na značné části z toho podstatného, co se událo v historii francouzského filmu od počátku zvukového filmu do poloviny šedesátých let. V Belgii se od roku 1991 uděluje nadějným tvůrcům scénáristická Cena Charlese Spaaka.