Prolomit vlny

Prolomit vlny (a obětovat se pro lásku)
U nás, když zemře sebevětší padouch, při   smutečním proslovu se z něj stává šlechetný   a cnostný člověk. Na severu Skotska to měli v   sedmdesátých letech minulého století trochu   jinak. Při smuteční řeči se presbytariánský   pastor neupejpá poslat duši zesnulého do   horoucích pekel.
Mladičká Bess je vychovaná v   ortodoxní víře, mluví s Bohem a chodí často   dobrovolně uklízet místní kostelík. Její   srdce je zasvěcené Bohu. Pak však potká Jana,   světem protřelého těžaře, pracujícího na   vrtné plošině v moři a její srdce začne   patřit i jemu. Po svatbě by zamilovaná Bess   chtěla mít Jana neustále vedle sebe a jeho   odloučení snáší velmi těžce. Modlí se k   Bohu, aby se jí Jan vrátil dřív, než za   přislíbených deset dnů. Přání se jí   splní, ale Jan se jí vrací po úrazu při   havárii na plošině téměř celý   ochrnutý...
Bess to bere jako zkoušku její   lásky a je ochotná udělat cokoliv, aby se Jan   uzdravil. Dokonce i plnit jeho zvrácená a   zvrhlá přání, aby spala s jinými muži a   potom mu o tom vyprávěla - prý je to jediný   způsob, jak se může uzdravit.

Víc než   zdařilý výběr herců, nádherné a působivé   herecké výkony včele s filmově debutující   úžasnou Emily Watson v roli Bess, zvláštní   vizuální ztvárnění, citlivě vybraná hudba   ze sedmdesátých let,
místy až hypnotická   atmosféra, skvěle napsaný scénář,   mistrovská režie, to vše dělá z tohoto   snímku filmový klenot, který přes poněkud   místy depresivní vybroušení bude dlouho   zářit na filmovém nebi jako hvězda první   velikosti.

Nebyl by to Lars von Trier, aby nervní kamerou   nenatočil nervní příběh, a nebyl by to Lars   von Trier, aby nevymačkal maximum slzí z   diváků a maximum emocí z herečky, zde z Emily   Watson. Nádherný filmový zážitek. (A ty   předěly!)

Divadlo nebo film ?
Před pár lety jsem navštívil divadelní   představení Prolomit vlny, v němž hlavní roli   Bess sehrála Dana Batulková   (http://www.fdb.cz/lidi/17966-dana-batulkova.html)   . O existenci filmu jsem věděl, ale nechával   jsem si ho až na později. Včera jsem shlédl i   film a musím říct, že i přes odstup mezi   jednotlivými verzemi, musím dát lepší známku   divadelní verzi. Přestože filmová Bess (Emily   Watson) je zahrána perfektně a roli jsem jí   věřil a přestože nejsem ve fanklubu divadelní   Bess Dany Batulkové, musím uznat, že na divadle   jsem si tento příběh užil více. Vliv určitě   měla i zajímavá scénografie včetně moře.

Milého z ciziny mi vrať - aneb život můj   náhle zkrať... není vždy dobré žádat Boha o   zázrak, a to ani když si s vámi povídá. Teď   už vím, proč se bojíme být naplno šťastni,   je to právě pro takový případ náhlé   ztráty, která postihla Bess - i když ona se   toho paradoxně nebála. A podívejme, všechno se   dá obelstít nebo uplatit, i smrt, záleží, co   nabídneme... I když mně ledacos přišlo dost   přes čáru, stejně mohu hovořit o nevšedním   zážitku s nepříjemně vlezlou ruční kamerou,   do atmosféry totálně nezapadajícími,   nicméně okouzlujícími hudebními intermezzy a   naprosto vynikající Emily Watson.

Von Trierova snaha mne dojmout opět nevyšla.   Severská dramata jsou známá svou dramatickou   silou, ale na mne nějak nepůsobí a v podstatě   mne nudí. Kromě toho považuji za ztrátu času   sledovat snímek plný utrpení, když pro mne   film představuje útěk z životní reality do   světa, kde je život o něco zábavnější. Mezi   pomatenými figurkami tohoto filmu mi však   rozhodně příjemně nebylo.

Čtouce si komentáře předešlé, napadá   mě-víte co je to "Dogma 95"? Trier je   kouzelný především v tom, že je dodržuje ad   absurdum.
Prolomit vlny je emocionálně velice   silný zážitek o tom, kterak "láska   dokáže hory přenášet", ovšem silný   žaludek jest vskutku potřeba, druhá část   filmu jej vyžaduje bezezbytku.
Rozhodně stojí   za to vidět a možná i chvílemi přemýšlet.

Prolomit vlny
Bůh je mi svědkem, že tvorba Lars von Triera je   pro mě téměř posvátnou. Bohužel dílo   Prolomit vlny považuji za jedno z jeho   nejslabších. Příběh je ohromující, jako   vždy, jen mi vadila ta rozvláčnost. Setkávám   se s ní u všech jeho počinů, ale zde mi   přišli nějaká místa úplně hluchá, nudná,   prostě bez života... Skoro bych se ani nezlobil   za poloviční délku.
Jinak jsem snad ještě   nezažil Trierův počin, kde by se nám hlavní   hrdinka neukázala nahatá, ale ne od pasu nahoru   jako jsme zvyklí z Hollywoodu, tento režisér   nám ukazuje tu druhou polovinu:D (samozřejmě   až na film Dogville, s Nicole Kidman by tohle   prostě nešlo...)

Naprostá nádhera, smutné prostředí a   digitální kamera dodáva pocit že jste opravdu   účastníky děje a navíc ten příběh, hrozně   silnej a to nejen díky úžasnému výkonu   hlavní protagonistky... Navíc pro mě taková   ostrá kritika fanatizmu a óda na lásku plus   údiv ze sebeobětování, to je to co jsem z   tohoto filmu vycítil. Měl jsem co dělat abych   neurojil slzu...

Film, ke kterému se vracím,
když se chci zcela odpoutat od reality všedního   dne. Pamatuji si dodnes, kdy a kde jsem film   viděla poprvé. Kdyby v kině spadl vlas na zem,   byla by to strašná rána. Cestou z kina jsme s   manželem nepromluvili ani slovo. Doma jsem ulehla   a nemohla spát. Ráno hned myšlenky na film. Tak   to trvalo snad týden. Někde jsem četla, že   Lars von Trier je citový vyděrač. Fakt nemá   konkurenci. V žádném svém filmu, tento však   vévodí všem.

Príliš dlhé na rozpovedanie jednoduchého   príbehu, miestami nudné - za zmienku z hercov   stojí asi len hlavná hrdinka, zbytočne dlhé   pasáže medzi jednotlivými časťami. Ale aj   napriek tomu sa mi to celkom páčilo a v celku to   na mňa pôsobí ako nadpriemerný film. No na   ďalšie pozretie už som chuť nemal...