Prolomit vlny

Naprostá nádhera, smutné   prostředí a digitální   kamera dodáva pocit že jste   opravdu účastníky děje a   navíc ten příběh, hrozně   silnej a to nejen díky   úžasnému výkonu hlavní   protagonistky... Navíc pro   mě taková ostrá kritika   fanatizmu a óda na lásku   plus údiv ze   sebeobětování, to je to co   jsem z tohoto filmu vycítil.   Měl jsem co dělat abych   neurojil slzu...

Film, ke kterému se vracím,
když se chci zcela odpoutat   od reality všedního dne.   Pamatuji si dodnes, kdy a kde   jsem film viděla poprvé.   Kdyby v kině spadl vlas na   zem, byla by to strašná   rána. Cestou z kina jsme s   manželem nepromluvili ani   slovo. Doma jsem ulehla a   nemohla spát. Ráno hned   myšlenky na film. Tak to   trvalo snad týden. Někde   jsem četla, že Lars von   Trier je citový vyděrač.   Fakt nemá konkurenci. V   žádném svém filmu, tento   však vévodí všem.

Prolomit vlny (a obětovat se pro lásku)
U nás, když zemře   sebevětší padouch, při   smutečním proslovu se z něj   stává šlechetný a cnostný   člověk. Na severu Skotska to   měli v sedmdesátých letech   minulého století trochu   jinak. Při smuteční řeči   se presbytariánský pastor   neupejpá poslat duši   zesnulého do horoucích   pekel.
Mladičká Bess   je vychovaná v ortodoxní   víře, mluví s Bohem a   chodí často dobrovolně   uklízet místní kostelík.   Její srdce je zasvěcené   Bohu. Pak však potká Jana,   světem protřelého   těžaře, pracujícího na   vrtné plošině v moři a   její srdce začne patřit i   jemu. Po svatbě by   zamilovaná Bess chtěla mít   Jana neustále vedle sebe a   jeho odloučení snáší   velmi těžce. Modlí se k   Bohu, aby se jí Jan vrátil   dřív, než za   přislíbených deset dnů.   Přání se jí splní, ale   Jan se jí vrací po úrazu   při havárii na plošině   téměř celý ochrnutý...
Bess to bere jako zkoušku   její lásky a je ochotná   udělat cokoliv, aby se Jan   uzdravil. Dokonce i plnit jeho   zvrácená a zvrhlá přání,   aby spala s jinými muži a   potom mu o tom vyprávěla -   prý je to jediný způsob,   jak se může uzdravit.

Víc než   zdařilý výběr herců,   nádherné a působivé   herecké výkony včele s   filmově debutující   úžasnou Emily Watson v roli   Bess, zvláštní vizuální   ztvárnění, citlivě   vybraná hudba ze   sedmdesátých let,
místy až hypnotická   atmosféra, skvěle napsaný   scénář, mistrovská režie,   to vše dělá z tohoto   snímku filmový klenot,   který přes poněkud místy   depresivní vybroušení bude   dlouho zářit na filmovém   nebi jako hvězda první   velikosti.

Jestliže byl pro někoho   Tanec v temmnotách lepším   dílkem, prosím. Je dobré   vzít v úvahu, že Prolomit   vlny jsou filmem o něco málo   starším.. Tudíž pokud se   tvorba Lars von Triera   vyvíjí, je to jedině   dobře. A citové vydírání?   A co "citového" je   tedy ve filmu ještě   "dovoleno", abychom   se necítili vydíráni?

Nebyl by to Lars von Trier,   aby nervní kamerou nenatočil   nervní příběh, a nebyl by   to Lars von Trier, aby   nevymačkal maximum slzí z   diváků a maximum emocí z   herečky, zde z Emily Watson.   Nádherný filmový zážitek.   (A ty předěly!)

Čtouce si komentáře   předešlé, napadá mě-víte   co je to "Dogma 95"?   Trier je kouzelný   především v tom, že je   dodržuje ad absurdum.
Prolomit vlny je   emocionálně velice silný   zážitek o tom, kterak   "láska dokáže hory   přenášet", ovšem   silný žaludek jest vskutku   potřeba, druhá část filmu   jej vyžaduje bezezbytku.
Rozhodně stojí za to   vidět a možná i chvílemi   přemýšlet.

Lars von Trier se nás opět   snaží citově vydírat,   tentokrát však u mě uspěl   jen částečně. Hlavní   hrdinové, jako ve všech jeho   filmech, ukrutně trpí a   divák s nimi. Ano,   přiznávám, byl sem dojatý,   oči mi malinko slzely. Ale   přesto, tentokrát to nebyla   taková síla, jako   například u Tance v   temnotách. Snad už si na   Larsův styl začínám zvykat   a hned tak něco už mě u   něj nerozhází.

Divadlo nebo film ?
Před pár lety jsem   navštívil divadelní   představení Prolomit vlny, v   němž hlavní roli Bess   sehrála Dana Batulková   (http://www.fdb.cz/lidi/17966-   dana-batulkova.html). O   existenci filmu jsem věděl,   ale nechával jsem si ho až   na později. Včera jsem   shlédl i film a musím   říct, že i přes odstup   mezi jednotlivými verzemi,   musím dát lepší známku   divadelní verzi. Přestože   filmová Bess (Emily Watson)   je zahrána perfektně a roli   jsem jí věřil a přestože   nejsem ve fanklubu divadelní   Bess Dany Batulkové, musím   uznat, že na divadle jsem si   tento příběh užil více.   Vliv určitě měla i   zajímavá scénografie   včetně moře.

Príliš dlhé na rozpovedanie   jednoduchého príbehu,   miestami nudné - za zmienku z   hercov stojí asi len hlavná   hrdinka, zbytočne dlhé   pasáže medzi jednotlivými   časťami. Ale aj napriek tomu   sa mi to celkom páčilo a v   celku to na mňa pôsobí ako   nadpriemerný film. No na   ďalšie pozretie už som   chuť nemal...

Prolomit vlny
Bůh je mi svědkem, že   tvorba Lars von Triera je pro   mě téměř posvátnou.   Bohužel dílo Prolomit vlny   považuji za jedno z jeho   nejslabších. Příběh je   ohromující, jako vždy, jen   mi vadila ta rozvláčnost.   Setkávám se s ní u všech   jeho počinů, ale zde mi   přišli nějaká místa   úplně hluchá, nudná,   prostě bez života... Skoro   bych se ani nezlobil za   poloviční délku.
Jinak jsem snad ještě   nezažil Trierův počin, kde   by se nám hlavní hrdinka   neukázala nahatá, ale ne od   pasu nahoru jako jsme zvyklí   z Hollywoodu, tento režisér   nám ukazuje tu druhou   polovinu:D (samozřejmě až   na film Dogville, s Nicole   Kidman by tohle prostě   nešlo...)

Milého z ciziny mi vrať -   aneb život můj náhle   zkrať... není vždy dobré   žádat Boha o zázrak, a to   ani když si s vámi povídá.   Teď už vím, proč se   bojíme být naplno šťastni,   je to právě pro takový   případ náhlé ztráty,   která postihla Bess - i když   ona se toho paradoxně   nebála. A podívejme,   všechno se dá obelstít nebo   uplatit, i smrt, záleží, co   nabídneme... I když mně   ledacos přišlo dost přes   čáru, stejně mohu hovořit   o nevšedním zážitku s   nepříjemně vlezlou ruční   kamerou, do atmosféry   totálně nezapadajícími,   nicméně okouzlujícími   hudebními intermezzy a   naprosto vynikající Emily   Watson.

Von Trierova snaha mne dojmout   opět nevyšla. Severská   dramata jsou známá svou   dramatickou silou, ale na mne   nějak nepůsobí a v   podstatě mne nudí. Kromě   toho považuji za ztrátu   času sledovat snímek plný   utrpení, když pro mne film   představuje útěk z   životní reality do světa,   kde je život o něco   zábavnější. Mezi   pomatenými figurkami tohoto   filmu mi však rozhodně   příjemně nebylo.