A tady jasně vidíme, že k   vykonávání spravedlnosti   musíte mít nejen v pořádku   psychiku, ale i žaludek...   dost hrozné si uvědomit,   kolik úsilí při studiu   musí budoucí právníci a   soudci vynaložit, aby se pak   celý život mohli zaobírat   takovým póvlem... Snímek   samotný je zneklidňující,   deprimující, napínavý a   hodně emotivní... a přitom   v mnoha situacích i vtipný,   prostě takový, jaký má   být, a ještě jej provází   zvláštní, atmosférické   kouzlo, prostě sedmdesátky   zklamou málokdy a divák   žasne, kam že se poděla   témata o férových lidech a   nedokonalostech systému, dnes   se nekritizuje, ale   bagatelizuje a k záštitě   tvrzení se využívá   klamavého pláštíku   humanity, který se v   příhodném povětří rád   převrací naruby... Škoda,   že Al Pacinovu dědovi už   nemohlo zapálit, že ještě   hrdější, než na vnuka -   právníka, může být na   vnuka - člověka. No a když   už jsme u Ala, jeho famózní   Arthur je tady alfou i omegou   a já budu určitě zvědavá   i na jeho další, starší   kousky.

Mám dojem, že Romain Duris   za šest let, co uplynulo od   příšernosti zvané Arsen   Lupin - zloděj gentleman,   ušel velký kus cesty. Oproti   unylé Vanesse Paradis a   nezajímavým přihrávačům   byl skvělým tahounem této   příjemně francouzské   komedie. A je fajn vidět, že   se Hříšný tanec stal   nesmrtelným :-)

Mezi příznivce   dobrodružných naháněček   patřím asi tak, jako do fan   klubu Rolanda Emmericha,   přesto mně parta dredařů   nenudila, digitální   zvířectvo (s výjimkou   šavlozubého) nepůsobilo až   tak nemožně, úchvatný zvuk   navýšil o jednu hvězdu a   pokud zapomenu, že jsem   viděla Apocalypto a   navštěvovala hodiny   dějepisu, vychází mně 60%.

Pro mě jen stvrzení mojí   praxí ověřené teorie, že   mladí idioti dospívají do   starých idiotů, chudáčci   do ubožáků, frajírci do   nadutců, pokrytci do   prospěchářů... a jen velmi   zanedbatelné procento se nás   posune dál :-). To bychom ale   nesměli narazit na Hollywood,   kde jsou všechny hrany   pečlivě obroušeny a v   podstatě až na jeden kousek   se nijak zvlášť nevybočuje   ze střihu podle šablony   americké korektnosti, což   dotváří celková jalovost   dialogů, uváděných   zaklínadlem "Oh, my   gooood", které co   chvíli zazní z bezradného   scénáristického chaosu. Z   herců stojí za zmínku pouze   Channing Tatum - bych   nevěřila, že to někdy   řeknu... jinak nic, co by   mohlo obohatit nebo pobavit.

Vše, co jsem se potřebovala   o otrokářství dozvědět,   si pamatuji z dějepisu, něco   vím od Kunty Kinteho a zbytek   od Scarlett O´Harové, tohle   nucené plantážové   dobrodružství pro mě   vyznělo jen jako nabídka   horkého zboží na pultech   hollywoodského   hokynářství, aby se na něj   neprášilo na skladě   zapomenutí, se zaručenou   reklamou na lidské utrpení,   ke kterému nelze mít z   humánního hlediska námitek,   a kdyby přece, umlčíme je   dobře mířenými ranami   bičem, a to by bylo, abychom   neťali do živého! Jenže   já mám vysoký práh   bolesti, a jestli jsem snad na   okamžik něco cítila, zítra   už o tom nebudu vědět.

Že není Danny Boyle v mojí   topce oblíbených   režisérů? Tak to musím   urychleně napravit, neboť   jsem zpětně zjistila, že by   se mi od něj líbilo i   Tajemství hradu v Karpatech   (pozn. autora - originál u   mě slavil velký neúspěch).   Naštěstí mi mou filmovou   paměť osvěžil tento   skvělý kousek s   adrenalinovým Aronem, jež si   rutinně pobalí pár   nezbytností do skalisek v   Utahu, mimo ten zatracený   švýcarský nožík, který   by mu (možná) ušetřil   něco té bolesti a v duchu   počítačových her si nabije   nejmíň devět životů a   nevidí problém sem tam   nějaký postrádat, vždyť   co se mu může stát v   místě, které nazývá svým   druhým domovem. Ukáže se -   jemu i nám, že hodně...   Může se zdát, že   zdánlivě komorních 127   hodin času jednoho života   nemá šanci udržet pozornost   ani 94 minut toho filmového,   opak je však pravdou.   Neuvěřitelná kombinace   Jamese Franca, fascinujících   přírodních krás a   halucinogenní hudby nemůže   dát zapomenout na jednotlivé   zážitky, připomínající   naši bezvýznamnost a   osamocení, zoufalství a   naději i schopnost člověka   neztrácet humor, a to za   všech okolností! K plnému   hodnocení patří i   geniální scéna - a tou je   pro mě "early morning tv   show" samozvaného   amerického superhrdiny,   která mě zanechala načisto   rozsekanou. A víte co?   Myslím, že se ve   společnosti mých   oblíbených herců najde   místečko i pro Jamese Franca   :-).

Převládají rozporuplné   pocity - předně se o ně   zasloužil sám Sam Riley,   který má po celou první   třetinu výraz strávníka ve   školní jídelně před   konzumací koprovky,   špenátu, červené řepy,   fazolek na smetaně...   (každý nechť si vybere dle   vlastního odporu), dále   "důležité"   (ne)herectví Jasona Stathama,   znásobené směšným   tralaláčkem, Mickey Rourke,   plnící úlohu slizouna se   jménem, jehož postava je pro   žánrový status zřejmě   neodmyslitelná a v   neposlední řadě kolísavá   úroveň snímku, kdy   nezáživný rozjezd končí   úvodem do hry, aby se po   jejím odmávnutí pokusil o   návrat v mírně   tragikomickém dojezdu...   Opačné dojmy prezentuje   nejluxusnější část   snímku, kdy už sjíždění   bohatých supů na akci, o   které se na veřejných   plakátových plochách   nedočtete, smrdí hřbitovem   a u diváka způsobuje   nedokrvenost končetin z   očekávání věcí   příštích. A že se tam   děly věci! Riley díky nim   konečně našel uplatnění   pro svůj výraz a Michael   Shannon pro svůj talent -   jeho ďábelský moderátor a   hlavní rozhodčí ve hře o   život a sázky byl   největší hvězdou mého   večera... A nakonec poučení   pro pořadatele podobně   laděných soutěží - pozor   na elektrikáře, jsou totiž   na napětí zvyklí :-)

Rychlený scénář psaný na   koleni někde ve vlaku, s   dialogy poníženými na   žvanění... jako kdybych   sledovala špatnou buddy movie   z osmdesátých let na VHS s   nezvykle ostrým obrazem, co   se táhne jako poslední   hodina pracovního týdne a   kde nevěřím půlku slova   Wahlbergovi, co vypadá jako   svůj táta (natož, že   dělá na někoho oči,   prosím vás, jaký??) a s   ním naprosto nekompaktnímu   Washingtonovi, ostatní   úděsné vedlejší postavy   nestojí za hnutí prstem po   klávesnici, a jelikož nejsem   blázen do výbuchů všeho   druhu a skřípání   nárazníků, nejlíp mi z   toho vychází pouze   ústřední píseň...   Baltasare, vrať se na Island!

Za dveřmi je sebevrah... a   teď hádej hádej hadači,   který z šesti zoufalců má   pádnější argument! K   dispozici máš nápovědu ve   formě hromádky docela   hnusných věcí, začneme se   v ní společně hrabat -   TEĎ! Je to pěkný svinčík,   jen co je pravda, některé   kousky jsou však poněkud   uměle naaranžované, na   jiné je třeba gumových   rukavic a ne po všech   zůstane čisto, nicméně, na   každý z nich existuje   čistící prostředek, chyba   je, že ačkoli film působí   ze všeho nejvíc jako   výuková pomůcka školního   psychologa, nabízí pouze   volání po úklidové četě,   žádný tip na přípravek k   odstranění skvrn, jen   konstatování - páni, tady   je ale bordel!... Pak už   nepřekvapí ani obrácené   pravidlo hry... přihořívá,   přihořívá,... samá voda!

Roland Emmerich kašle na   kritiku, vesele si točí, co   chce a zdá se, že přes   veškeré pohrdání diváků   slušně vydělává a je   stále lepší (co se týká   katastrofických   spektáklů)... tak mě   napadá, proč vůbec   největší odpůrci sledují   jeho nové filmy? Taky nejsem   Emmerichova obdivovatelka, ale   dokážu uznat, když se mu   něco povede, tak, jako v   tomto případě. Efekty   zkázy planety jsou   dechberoucí, četla jsem na   toto téma několik knih a   moje představivost se ani   vzdáleně nepřiblížila   filmovému ztvárnění.   Jasně, děj je plný   rodinných trablů a   nedorozumění, kterým se pod   vlivem okolností obrušují   hrany, ale bez příběhu by   to nešlo a vzpomeňme si, jak   na sebe dokážeme být ve   vypjatých situacích hodní   :-), a to nám nejde o život.   Potěšil i značný úbytek   patriotismu a nelogické   náhody a řekněme,   štěstí, dokážu rovněž   překonat, vždyť jak bychom   si mohli užívat jednu   každou pohromu z jiného   pohledu, než těsně za zády   hrdinů. Nejslabším   článkem přesto zůstává   příběh a osoby, vyjímaje   šílence v podání W.   Harrelsona, jehož mohu nazvat   šťastlivcem, který si umí   naplno užít i konec světa   :-).

Jelikož jsem viděla   "Stvořeni pro   lásku", slibovala jsem   si od 2046 dost. Ale bohužel   jsem se nemohla dočkat konce.   Snímky mají společnou jen   krásnou hudbu, za kterou   také dávám dvě hvězdy.   Jinak se nedají srovnat   příběhem, atmosférou,   obrazy ani hereckými výkony.   Pravda je, že sci-fi není   můj oblíbený žánr, ale   toto byla vědecko -   fantastická slátanina.

No nevím, tak mně to přijde   jako všeho moc - moc   vypočítané na efekt, moc   drsné, moc temné, moc   spletité a nakonec mně toho   málo zůstalo v hlavě,   určitě bych snímek chtěla   vidět ještě jednou, možná   jsem i moc očekávala. Moc   dobré jsou určitě herecké   výkony.

Velmi zajímavý film,   založený na dialozích,   napínavý až do konce.   Nevšední, téměř   divadelní atmosféra, proto   se mi zdály zbytečné   flashbacky, které jen   potvrzovaly, co už divák z   filmu stejně pochopil a   vlastně jen rušily. Pěkný   příklad jak lze bez efektů   a zástupů hvězd udělat   slušný film.

Vysokoškolská Mahábhárata   aneb novodobý epos, ve   kterém je nutno mimo   kulturní šok překonat   nástrahu v podobě stopáže   a nesynchrovanosti titulků se   zvukem i obrazem a povznést   se nad mísení žánrů, kde   sice vítězí komedie, ale   jinak zahrnuje téměř   všechny, včetně   literárních, chybí jen   horor a bajka... ale výměnou   za trochu té tolerance lze s   třemi (a více) idioty   strávit vskutku příjemný   večer, jen připomínám, že   vlastnit barevný televizor je   vyjma záběrů z domácnosti   Raja nezbytností :-)

Předně vás musí téma   lapení Usámy bin Ládina   zajímat a pak už jen   vydržet dobrou hodinu   instruktážního videa pro   elévy na Guantánamu, poté   tempo začíná přidávat na   obrátkách a vtahuje do   zmatku téměř osamělého   pátrání po škodné, která   už pomalu upadla do   zapomnění a kdoví, jestli   si jen neužívá   zaslouženého odpočinku,   podobně jako kdysi hoši z   Argentiny a za provázky   mezinárodního terorismu   netahá někdo jiný, ale   nakonec ani na tom   nezáleží, protože Amerika   složku s nevyřízenými   účty ještě neodložila ad   acta. A tak se divák stává   svědkem nepreferované akce s   nejistým výsledkem, kdy by   se zrovna hodilo pronést ono   známé "děláme jen   svou práci", nikdo to   však nevysloví, z prostého   důvodu - je to zkrátka   vidět - jak se Maya dívá na   momentálně uvolněné   vojáky, kteří už nemusí   spatřit úsvit dalšího dne,   za něž nese svým   přesvědčením odpovědnost   a já mám dost za ně za   všechny... A opět se   zásluhou ženského vidění   gradující závěr   oprošťuje od stylu   predátorských misí s   chlapáckou muzikou a   sprostými vtipy, převažuje   soustředěnost, pokora a   profesionalita a při   samotném zásahu ve vile i   jakási pieta, což na mě   spolu s úžasnou hudbou   rozhodně zapůsobilo, stejně   jako výkon Jessicy Chastain,   umocněný lahodným zvukem   jejího neopakovatelného   hlasového projevu.
Celkový dojem ve mně   zanechal podivný smutek nad   dobou, v níž žijeme a s   kým ji sdílíme a přivedl   mě k myšlence, že kdyby   šlo psát do ozonové vrstvy   vzkazy pro návštěvníky,   nemělo by tam stát   "Welcome", ale   "This is a hostile   planet"...

Snímek je ušitý na míru   dnešnímu divákovi,   uvyklému velkolepým efektům   a módním komiksovým   adaptacím. Oku opravdu   lahodí, ale záhy otupíte a   čekáte, že se bude něco   dít. Tedy ono se děje, boje   a křiku je tu dost - jenže   mně nestačil jen pohled na   dokonalá těla bojovníků v   akci, postrádala jsem   příběh, emocionální   napětí, herci se zdáli být   nevýrazní a dost jsem se   nudila. 40 % dávám za   nevšední zpracování   zpomalených bojových scén a   dvourozměrné kapky krve :-)

Neoriginální a nudná   gangsterka. Costnerovi jsem   nevěřila ani na okamžik   gaunera a už vůbec ne Elvise   (nebo opačně?), vím jen,   že vypadal děsně v obou   případech a role mu nesedla.   Kdyby se mě jednou někdo   zeptal, o čem film byl,   vzpomenu si asi jen na to, že   tam hrál Costner s Russellem,   možná ještě na to, že   Coxové to tam slušelo, ale   jinak jsem si jistá, že moje   paměť zůstane děravá jako   sám scénář.

Jó, život je transglobální   děvka, někomu dá, druhého   obere... Náladové drama,   při kterém jsem odhalila   svou slabost pro sexuální   devianty a ruské mafiánské   bodyguardy :-)

Depka až na půdu..., aneb   neveselé připomenutí dob   temna. Snímek, který musíte   sledovat téměř bez   vydechnutí a v stupňovaném   napětí, obdivovat nevídanou   obětavost Otilie a zatínat   pěsti nad nehoráznou   lehkomyslností Gábiny.   Nejhutnější složkou je zde   však atmosféra, ponurá, bez   hudby - jen s tíživými   zvuky socialismu.

Moment vrhnutí zvratkovitého   slizu do obličeje   kapitálního přešlapu   současné vylučovací   komedie pokládám za osobní   urážku, která zároveň   pohřbila poslední naději,   že zavádějící by mohl   být snad název. R.I.P.

Spravedlivý šílenec z lidu   vykonává svůj úřad za   přihlížení více či   méně narušených rodinných   příslušníků a zároveň   se tím chystá vyhrát svou   nejdůležitější šachovou   partii - parťák, který bude   mít rozhodně o co hrát, mu   naběhl do plánu sám...   Drama s prvky thrilleru (na   horor rovnou zapomeňte) bez   napětí, zato s   mysteriózními záblesky,   které jsem nepochopila.

Zkratkovité podání   vlekoucí se alegorie jako   protijedu na zkratkovité   jednání, způsobené   zkratkovitými informacemi o   zkratkovitých činech, v   důsledku našeho   zkratkovitého vnímání...   Netušila jsem, že krásný   název Hanekeho snímku   zůstane z jedenasedmdesáti   fragmentů tím jediným, co   mě zaujme.

Titulkový úvod mně   nasliboval divočinu, při   které jsem natěšeně   poposedávala, div jsem si   nemnula ruce, po chvíli jsem   se však musela zabavit sama -   přemítáním, zda matka s   babičkou, při vší úctě   ke španělským ženám,   nebudou předvojem travesti   show, které musí zákonitě   následovat... tak nebyly.   Rozjela se přehlídka   opilecko-chlapáckého   chvástání za doprovodu   pestrobarevného mumraje   divoko-západních karikatur a   já se ztotožnila jen s   jedinou hláškou hlavního   hrdiny: "...je třeba   využít přestávek mezi   průsery"... bohužel,   jelo se bez nich, s jedinou   výjimkou, která nastala v   1,20 hod. a skončila   podáním telegramu v 1,33   hod. filmového času. Ještě   by se slušelo vyzdvihnout   jeden geniální záběr anfas   - profil, ten však   spolehlivě zazdí jeden z   nejtrapnějších konců, co   jsou k vidění. Věřím tak   jedině tomu, že se celý   štáb při natáčení dobře   bavil, škoda, že já nemohu   říci totéž...

Mé podezíravé já   nedůvěřivě sledovalo   poetický déšť, děvočku   na vokzale, točící se bez   příčiny a halasné pokřiky   mladých branců, kteří od   zápalu div nevyhazovali   ušanky ... mé shovívavé   já srovnávalo ruský   vojenský výcvik s americkým   a zjistilo, že v duchu   obrázků "najdi deset   rozdílů" poněkud   vyčnívá jen větší   zacházení do extrému a   ořvanější ksichty Yankeeů   ... mé usmívající se já   přicházelo na chuť   slovanskému mixu radosti i   smutku a některým   slovanským typům   (Bondarčuk, Čadov,   Serebrjakov)... mé užaslé   já tajilo dech nad silou   napětí, lstivostí   Afgánců, hrůzou bojů i   krásou obrazů ... a mému   nadšenému já nezbývá než   dodat, že šlo o jeden z   nejlepších válečných   filmů, co kdy vidělo.

Svírajících devadesát   norských minut, temnějších   než Mordor. I tak můžeme   žít... i když v některých   případech je slovo žít   docela nadnesené. K   jednotlivým příběhům se   vyjádřím následovně -   možná by se slušelo zeptat,   zda partner sdílí stejné   nadšení pro dobrovolný   odchod... je třeba zabít   tyrana aneb takových já   nelituju... a konečně,   rodina má být pohromadě -   za všech okolností...   Odtažitě podaná deprese s   krutým zakončením, kterou   nebudete chtít vidět   dvakrát.

Bonjour, milí spotřebitelé,   právě jsem se vrátila z   kokainového tripu, kde jsem   "zachraňovala svět   akceptováním nudy"...   Takové veselé "Requiem   za přesycení sny",   které byly dávno splněny...   nebo že by ne? Životní styl   zde žaluje francouzský mix   mladého Bartošky s Jirkou   Macháčkem, v neokoukaném   mišmaši forem a dvěma   konci, z nichž jeden je lehce   proveditelný - všichni tam   musíme, a druhý jen těžko   realizovatelný - všichni tam   nemůžeme. Tož dobré to   bylo.

"Nejlepší je odpanit se   sama, nechtěla bych, aby se   někdo vychloubal, že mě   dostal první"... pronesl   dvanáctiletý pucek, aniž by   tušil, jak blízko je   splnění své touhy...   nicméně, jsou známy i   příjemnější způsoby, ne   však pro pragmaticky   založenou Anaïs. Nerovné   sesterské soupeření v   chladném a neosobním   podání a první sexuální   zkušenost za použití všech   mužsky protřelých   "naléhajících"   klišé... a jedno velké   finální zaskočení, snad   jako odškodnění za   předešlý pocit ztraceného   času.

Deprese, bolest, osamění a   strádání... Takové pocity   vyvolává tento komorní   snímek, natočený na   základě posledních tří   dopisů Boženy Němcové.   Zvlášť bolest je   prostoupena celým příběhem   v takové intenzitě, že jsem   při sledování kula plány   na dlouho odkládanou   návštěvu gynekologa v co   nejbližší budoucnosti :-).

Stálo mě nadlidské úsilí   dostat se přes 44 minutu a   netřást se přitom vzteky   nad čtyřkou prototypních   mamlasů - chytrákem,   krasavcem, debilem a obřím   černochem, bez kterých by to   akčně-béčkový svět mohl   rovnou zabalit a nad jejichž   chudobou ducha, slovní   zásobou i chlapáckými činy   - za všechny jmenujme   grilování steaků na   střelném prachu - se tají   dech, ovšem ten   zástavový..., ale byla jsem   statečná a vytrvala, už   proto, abych zvěděla důvod,   proč se takového projektu   musel zúčastnit Liam Neeson.   Po jeho kremaci vidím   možnost ve skutečnosti, že   po Leslie Nielsenovi už jenom   on má kůži z azbestu a   jazyk z baseta, faktem je, že   v tomto místě se karta   obrátila a dál už to bylo   jenom lepší - jenže, kdo mi   vrátí třičtvrtě hodiny   života, po kterou jsem   vyplavovala adrenalin bez boje   a útěku?

Krabici s kapesníky si k   projekci neberte,   vozíčkářská road movie   bude všechno, jen ne   dojímavá - dva sousedé,   kteří se díky své   nesnášenlivosti stali   imobilními, jsou pro absenci   lítosti vhodnými objekty,   těžko hledat méně   sympatickou dvojku, která   dokáže s ochrnutými   končetinami v naprosté   lehkosti nakopnout veškerá   klišé, spojovaná s tragikou   nenadálého handycapu, vyjma   jednoho rčení, které   praví, že neštěstí   spojuje, a i to zde platí   spíš účelově.   Největšího popření se   však dostává nepsaným   pravidlům chování, která v   korektně vtipném podání   neporušuje sobectví a   nevšímavost zdravých, ale   neomalenost a drzá   samozřejmost postižených.   Pomalý rozjezd svádí k   jisté ukolébanosti, ale   nenápadným přidáváním   plynu dokáže tento   zdánlivý outsider vjet do   cílové rovinky jako   překvapivý vítěz a tím si   vás naprosto získat. Odměna   žádá trpělivost a   pozornost, což je,   přiznávám, poněkud   ztíženo řvavou   přítomností jednoho z   nejdebilnějších sportů -   motokrosu, ale možná i to   byl v rámci použitých   bizárů záměr :-)