V případě Jiřího Menzela se skutečně podařilo zachytit „část historie české společnosti v poválečném období.“ Při psaní v podstatě s nikým nespolupracoval, dokonce i předmluvu si napsal sám. Neoslovil tedy Zdeňka Svěráka nebo Jaromíra Šofra, kteří mají na kvalitě jeho počinů rovněž velmi zásadní podíl. Povídání zakončuje komedií Konec starých časů, tj. těsně před Sametovou revolucí. Jsem rád, že jsem měl možnost s ním v roce 2014 udělat rozhovor (byť krátký) u příležitosti křtu a autogramiády k této jeho knížce. Pamatuju si, že její pokračování – čili druhých padesát roků – plánoval na dobu, až oslaví sté narozeniny, což by se stalo 23. února 2038.
Zjevně i v tomhle si chtěl vzít příklad ze svého profesora Otakara Vávry, který se té stovky dožil a který svým studentům na FAMU nezištně předával své vědomosti a dovednosti. Pokaždé o něm na těch několika místech píše s velkou úctou, zatímco jiní mu nemůžou přijít na jméno proto, že se dokázal udržet na výsluní během čtyř různých režimů. Ovšem kupříkladu Quentina Tarantina zmíní Jiří Menzel pouze jednou. Tak není se co divit, když jejich tvorba snad ani nemůže být rozdílnější. Bude to v té souvislosti, že americký režisér poznával svoji múzu ve videopůjčovnách, kdežto ten český se seznamoval s filmovým médiem v Kině mladých, kde bylo v době jeho dětství, tedy od konce druhé světové války do začátku 50 let, možné zhlédnout snímky, na které šlo jinde natrefit jenom velice obtížně.
Během úvodní kapitoly, která končí „podvodným“ nástupem na FAMU, se dočítáme o tom, že měl dvě starší ségry – Drahušku a Haničku, která přišla na svět nějakých patnáct minut před ním. Prozradí, že jejich otce nakrátko zavřeli, že během náletů přede všemi sousedy ve sklepě zpíval, že si myslel, že to na světě chodí tak, že válka je trvalý stav. Dále uvádí třeba to, že mu brýle vytvořila matka pozdějšího kamaráda a spolužáka Jana Němce, že toho moc nevěděl o svých rodičích, kteří byli povahově úplně jiní. Zdůrazňuje, že si rád četl, že pro něj byl největším vzorem Vítězslav Nezval, ale zároveň podotkne a zopakuje, že jeho největší láskou ve skutečnosti bylo divadlo. Měl i to štěstí, že ještě stihnul živě hrát Vlastu Buriana.
Divadlu se věnuje na řadě z těch 415 stránek. Je až trochu zvláštní, že mohl za minulého režimu v 70. a 80. letech jezdit režírovat představení do ciziny, přestože nikdy nebyl ve straně. Pravda, během „normalizace“ nemohl nějakou dobu natáčet, dokud nepřijal nabídku na Kdo hledá zlaté dno, ze kterého se díky zásahu Zdeňka Svěráka nestala přihlouplá bolševická agitka, naopak toto dílko získalo duši. Podle režisérových slov to byla nedaleko Dalešic, kam se později vrátil díky pivovaru v Postřižinách, v podstatě taková oáza svobody, jelikož tam snaživí soudruzi uklidili ty, kteří bolševismu zrovna neholdovali. I na natáčeních ostatních projektů však vždycky musel být někdo, kdo fízloval a podával zprávy.
A Jiří Menzel nejenže byl u toho, on zároveň po Jánu Kadárovi a Elmaru Klosovi (Obchod na Korze) dosáhl na příčku nejvyšší, když domů z amerického Los Angeles přivezl Oscara. Bohužel toho – podobně jako později Jan Svěrák – nijak nevyužil, přestože měl velice dobrou příležitost. Místo toho se rozhodl zůstat, což ve výsledku také nebyla chyba, jelikož převedl na plátno nejen další adaptace podle Bohumila Hrabala, jaké patří do Zlatého fondu české kinematografie. Přitom se jednalo o jeho první režijní celovečerák (předtím si ale už trcohu zahrál, např. v Obžalovaném).
Po Ostře sledovaných vlacích, díky nimž měl ve světě dlouhé roky poté de facto všude otevřené dveře, přišlo Rozmarné léto, ve kterém však nebyl se svým hereckým projevem spokojený. Ono když vystupujete vedle Vlastimila Brodského, Jany Preissové a hlavně Rudolfa Hrušínského, tak se ani není, čemu divit. Přesto se dočkal dalších ocenění. Ne náhodou zmiňuje, že měl i štěstí na výborné spolupracovníky. Vedle toho měl příležitost se setkat, byť někdy pouze na krátkou chvíli, s celou řadou legendárních tvůrců od Alfreda Hitchcocka přes Arthura Penna a Billyho Wildera až po Freda Zinnemanna. Opomenout samozřejmě nesmíme Romana Polanskiho a Sharon Tate, která byla necelých 18 měsíců poté zavražděna. Celá kapitolka o oscarovém ceremoniálu má pak vskutku tragikomickou pointu, jaká rozhodně patří do kategorie „to nevymyslíš“. A nemohla by se stát nikde jinde, než v socialistickém Československu!
Rozmarná léta Jiřího Menzela jsou plná pozoruhodných věcí. Není pochyb, že se jednalo nejen o vynikajícího režiséra (navzdory nerozhodnosti a neprůbojnosti), ale taky o slušného a někdy snad až přespříliš upřímného člověka, takže můžeme s klidem důvěřovat tomu, že všechno, co je v knize uvedeno, se skutečně stalo. To v případě význačných tvůrců nebývá pokaždé pravidlem. Tady to mnohdy dokládají přiložené fotky či dokumenty, včetně korespondence z vojny či dopisu od Jiřího Šlitra. Jeho filmy nepostrádají osobitou a nezaměnitelnou poetiku. Přes obsažená zdánlivě ryze česká témata zaznamenaly úspěch i ve světě. Po Miloši Formanovi odešla další významná osobnost české kinematografie. Mimochodem, srovnání jejich projektů se věnuje třeba tato publikace. Zamrzí, že Rozmarná léta se nedočkají pokračování, přestože by se porevoluční celovečeráky v režii Jiřího Menzela daly spočítat na prstech jedné ruky. Ale podle toho, co je uvedeno na poslední stránce této knihy, by to rozhodně bylo taky nesmírně zajímavé čtení!
MINIROZHOVOR JE K DISPOZICI TADY
RECENZE FILMU OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE JE K DISPOZICI TADY
FOTO: FDb.cz, Tibor Borský, knihydobrovsky.cz