Pro připomenutí - není to proto, že by s tímto počinem byl režisér nespokojený, je to proto, že vyprávění ve své knize končí v roce 1989. V bonusovém rozhovoru na DVD však předesílá, že „Král“ je jiný, než byly jeho předchozí spolupráce s Bohumilem Hrabalem, tj. Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Postřižiny a Slavnosti sněženek. Tentokrát už ve scénáři „splétal copánky“ sám, nicméně hrabalovskou poetiku se mu přesto podařilo z větší části zachovat. A zároveň předkládá obraz „povahy českého člověka“, přičemž někdy tak činí poměrně nekompromisně, což někteří přijali kladně, zatímco jiní, kteří se ve filmu také viděli, nebyli při své ješitnosti a aroganci příliš spokojení.

Ve filmu sledujeme dvě časové roviny s řadou detailů, jakými byl hřebíček udeřen přímo na hlavičku. Jedna se odehrává v 50. letech poté, co hlavního hrdinu Jana Dítě propustí z vězení, kde strávil skoro celých patnáct roků za to, že po válce přišel díky prodeji známek k velkým penězům. Ale k tomu dojdeme postupně přes předválečnou práci v hospodě nedaleko rajského hampejzu, odkud se přesunul do hotelu Tichota, kam mířili za radovánkami pouze boháči z lepší společnosti. Další cesta nevedla nikam jinam, než do slovutného hotelu Paříž. Důvěrná známost s Němkou byla těsně před válkou nežádoucí, za války výhodná a po válce se Janovi a Líze zloba Čechů vyhnula. Místo toho zapracoval osud, a o něco později také nástup bolševiků.

 










 

Vedle toho sledujeme tu druhou rovinu, kde je hlavní hrdina odsunut do pohraničí, aby spravoval rozbité cesty. Tady se seznámí pánem a mladou ženou Marcelou, kteří hledají vhodné stromy na výrobu hudebních nástrojů. Jan bude bydlet v polorozpadlém domě, ve kterém byla shodou okolností kdysi hospoda. Jak z vizuálního, tak z obsahového hlediska záběry ostře kontrastují s předchozími štacemi. Tedy pochopitelně s výjimkou toho kriminálu. Více než o dialogy, které spolu vedou, nás patrně bude spíše zajímat, jestli se s Marcelou vyspí.

Tahle „současnější“ časová rovina vlastně pomáhá té starší udržet ucelenější tvar, aby se nejednalo jenom o sled scének, které mají jednoho společného hrdinu. Ale i kdyby nepomáhala, pořád by to samozřejmě nebylo až tolik jako Mr. Bean nebo WTF. Je fakt, že s vyprávěním prostřednictvím voiceoveru se dalo trochu šetřit – navíc není zcela zřejmé, komu to celé vypráví. V několika případech je zopakováno to, co už víme z minulého voiceoveru, nebo co jsme předtím viděli v obraze. Na druhou stranu životní příběh Jana Dítěte uhání kupředu rychlým tempem, takže neuškodí připomenutí, ale hlavně není prostor pro polevení pozornosti či dokonce nudu.

A když to vypadá, že v dané scéně skutečně nemůžeme už spatřit nic objevného, vypointuje všechno Jiří Menzel buď jasným příkladem Janovy vypočítavosti, nebo jeho štěstím v neštěstí … A pochopitelně vkusnou, cudnou a velice citlivě naservírovanou ženskou nahotou (Petra Hřebíčková, Eva Kalcovská, Šárka Petruželová). Zároveň využitím výrazových prostředků Jiří Menzel dokazuje, jak má filmové řemeslo v malíku. A jeho další velkou předností je, že vždycky dokáže najít nejvhodnějšího představitele či nejvhodnější představitelku pro určitou roli. Přitom nemusí jít jenom o české a slovenské herce a herečky.

 










 

Podobně jako v případě Vesničky mé, střediskové, neváhal zapátrat i dále za hranicemi, a tak mladší verzi Oldřicha Kaisera ztvárňuje Bulhar Ivan Barnev. Co na tom, že si fyzicky nejsou vůbec podobní, když to stejně funguje? Hlavní ženská úloha pak připadla Julii Jentsch, přestože se objevuje až po nějakých čtyřiašedesáti minutách. Lízu zahrála natolik uvěřitelně, že to občas působí tak, že ani nehraje. To může být až nebezpečné, když jde o postavu, která oddaně uctívá Adolfa Hitlera. Nebo která si zavěští trochu jako kněžna Libuše, byť tak trochu v český neprospěch. I některé vedlejší figury čeká zajímavý oblouk, včetně pana Waldena, což je jakýsi Janův anděl strážný.

Obsluhoval jsem anglického krále je film s přesahem a s velkou výpovědní hodnotou. Takový, jakých se u nás za posledních třicet roků zase tolik neurodilo (a předtím taky ne). Přelétavosti a převlíkačů kabátů jsme si kvůli třem režimům užili až dost. Svým způsobem se jedná o Chyť mě, když to dokážeš po česku. A je taky pravda, že i nejbohatší by kolikrát neváhali lézt po čtyřech pro hrst drobných. Díky satirickému podtónu všechno působí velice familiárně a o to víc přinutí k zamyšlení. Nakonec tedy dobře, že film nedělal Karel Kachyňa, Jan Svěrák či Jan Hřebějk, přestože už jezdil po obhlídkách. Dobře, že se ho ujal Jiří Menzel, byť se to neobešlo bez sešvihání producenta a dalších složitostí. Vzniklo ovšem úžasně lyricko-epické dílo, které jenom potvrzuje režisérovu výjimečnost.

FOTO: Bioscop