Nejlepší asi bude začít od začátku. Během úvodních titulků budeme svědky vybudování vesmírné stanice Alfa, kde se podaří zprovoznit gravitaci a postupně tady uvítáme různé rasy. Jak lidské, tak emzácké. Povětšinou se jedná vesměs o humanoidní bytosti, očividně představované herci v kostýmech. S tím může mít asi kdekdo problém, když jsme zmlsaní CGI a Motion Capture technologií v Marvelovkách, v DCEU filmech či v nové sérii o Planetě opic. Nicméně pořád je to líbivá sekvence. Jen kdyby nebyla doprovázena skladbou Space Oddity, kterou tak luxusně využil Ben Stiller ve skvostném Walteru Mittym.

Následuje přesun na planetu Mül, nikoliv nepodobnou Zemi. Tady se setkáme s místními mírumilovnými domorodci ... nikoliv nepodobnými Na’vi z Avataru. Zprvu to vypadá pouze jako pocta sci-fi blockbusteru Jamese Camerona, který tenkrát Luca Bessona pozval na natáčení a přesvědčil ho tím, že nastala ta správná doba pro natočení Valeriana. Jenže ono se ukáže, že jejich důležitost není malá. Mají totiž roztomilé zvířátko, které snáší perly (funguje v podstatě na principu ‚oslíčku otřes se‘) a říká se mu konvertor. Jelikož planetu zachvátila apokalypsa, stane se o nějakých třicet roků později de facto MacGuffinem tohoto počinu. To už se potkáme s Valerianem a Laureline – dvěma agenty, kteří mají udržovat pořádek. On by si ji rád vzal, jenomže ona bude potřebovat prožít velkolepé (resp. jakékoliv) dobrodružství, aby souhlasila, což musí být každému hned jasné. Tedy kromě ní. 

Dostaneme se také mimo jiné na planetu Kyrian, kde můžeme nejen nasazením bedničky na ruku získat svého Avatara a projít se po polovirtuálním tržišti (nebo něco v tom smyslu). Ke slovu se dostanou i Clive Owen nebo Sam Spruell, ovšem spatříme i další roztodivné bytosti od tří malých a s radostí vyjednávajících Doghan Dagiů až po obří Bromosaury. A stejně jako v Pátém elementu (který jakožto velký fanda sci-fi nepovažuju za nijak kultovní dílo), i tentokrát Bessonovi jeho francouzská nátura velí narvat do příběhu nepotřebnou bizarní postavičku. Ve Valerianovi najdeme rovnou dvě, které i přes malý prostor filmu škodí.

Na druhou stranu Ethan Hawke a hlavně Rihanna coby transformující se striptérka Bubble (tak trochu jako Mystique) naopak pomůžou. Byť pro upřesnění, slavná zpěvačka se ve filmu neohřeje snad ani pět minut, ale její číslo je přesto vítanou ozdobou, třebaže vlastně taky nikoliv nezbytně nutnou. Nicméně paradoxně jsem si díky ní vzpomněl na tu hádací hru, kterou hraje malá Mathilda s Leonem. Od Bessona bylo taky fajn, že si schoval jeden pěkný, leč snadno přehlédnutelný, resp. přeslechnutelný odkaz na tuto slavnou scénu z 96 hodin.

Ale abychom přešli k tomu důležitějšímu. Už to bylo v předchozím odstavci maličko naznačeno, že hlavní Valerianův problém spočívá ve zbytečně komplikovaně odvyprávěném příběhu, kdy činíme delší odbočky vesměs pouze kvůli jednomu dvěma vtípkům (viz kupříkladu strkání hlavy do medúzy). Že by v osmadvacátém století (ačkoliv je opravdu osmadvacáté?) neexistovaly jednodušší metody? A proč musela být v některých scénách barevná paleta až tak pestrá, že ji nejvíce ocení děti do deseti roků? Spíše představuje další důvod, proč má film tak nevyvážený rytmus.

Nicméně Besson, jak už bylo uvedeno velký ctitel komiksové předlohy (která George Lucase inspirovala ke Star Wars, nikoliv naopak!), tohle zřejmě neviděl, nechtěl vidět nebo vůbec neřešil, protože i pohled na jeho současnou tvorbu naznačuje, že více než režisérem, scenáristou a producentem se stal rovnou takovým filmovým obchodníkem, kterému nejde úplně o pokud možno dokonalou kvalitu (film), jako spíše o kvantitu (peníze). To dokazuje i skutečnost, že velkorozpočtového Valeriana ošetřil natolik precizně, že kdyby se z něho stal propadák, jeho společnost EuropaCorp přijde v porovnání s ostatními v podstatě jen o drobné.

Pro ústřední dvojici, tedy Valeriana a Laureline, bylo zapotřebí najít herce a herečku, kterým by nedělala problém akce ani romantika. Jak Dane DeHaan, tak Cara Delevingne si už zahráli i ve velkofilmech. Ona působí jistěji v té romatické poloze, zatímco jemu jakoby tak docela nesedla ani jedna. Dalším faktem zůstává, že tu vlastně pro samé efekty – které jsou ne vždy famózní – nemají, co hrát. Nemůže za to populární (sub)žánr space opery, neboť i v něm jinak nacházíme vcelku propracované postavy (tj. takové, v jakých DeHaan více vyniká). Valerian pak zároveň odhaluje, že představitelka Margo Roth Spielgelmannové z Papírových měst či Enchantress ze Sebevražedného oddílu potřebuje od režiséra správné vedení, jinak trochu tápe. Nicméně je to kočka a to se tady počítá.

Valerian a město tisíce planet se v rámci toho svého (sub)žárnu trochu vymyká, protože v těchto bijácích býváme na závěr často svědky velkolepé bitvy. Tady se bohužel žádná neodehraje, přestože je k ní parádně nakročeno. Místo toho sledujeme povídání. Že by už nebyly peníze? Nesmysl! Vzpomeňme třeba na Iron Sky s rozpočtem pouhých 10 milionů dolarů. Také se nedá tvrdit, že by chtěl Besson tímto počinem něco sdělit nebo na něco poukázat, přestože k tomu měl díky té intergalaktické stanici Alfa, kde „mezi sebou všechny vesmírné druhy sdílejí znalosti, objevy, technologie a kulturu," prakticky ideální příležitost. Místo toho volí koncept čiré zábavy a prezentuje ho způsobem, který bohužel na lepší hodnocení nestačí.

FOTO: Bioscop