Čechy, 18. století. Mladý anglický šlechtic Richard Bancroft se právě se svým strýcem blíží ku Praze. Touží po dobrodružství a po ženě, do které by se mohl zamilovat. Čerstvě po setkání s hrabětem Kronbergem a hraběnkou Olivií ještě netuší, že se mu všeho dostane vrchovatě. Nové přátele totiž prakticky nelze zastihnout za denního světla, kdežto v noci pořádají okázalé plesy a koncerty. Není divu, že vládnou početné upírské komunitě, jíž bude třeba za pomoci dalších dvou kolegů nemilosrdně vybít. Ale to přece znamená, že milovaná Olivie je v nebezpečí!

Troufám si tvrdit, že natočit takovouhle poctivou upířinu by u nás v současnosti nikdo nezvládnul. I když si musíme počkat skoro tři čtvrtě hodiny, než hrabě jako první vycení svoje tesáky. Neznamená to však, že by se do té doby nebylo na co dívat. Protože Svatba upírů se může chlubit naprosto vynikající atmosférou, díky které před našimi zraky ožívá ono 18. století v plné své kráse. Architekt, rekvizitář, tvůrci dekorací a v neposlední řadě pochopitelně kameraman Vladimír Smutný a režisér Jaroslav Soukup společně vytvořili dílo, jaké u nás nemělo a nemá obdoby.

Za těch dvaadvacet let se čeští filmaři několikrát pokoušeli o cestu do vzdálenější minulosti, nicméně ne pokaždé stál výsledek za to. Tvůrcům Svatby upírů se navíc podařilo přecházet z hororové do komediální, místy až groteskní i parodující roviny, aniž by tím film či jeho určité sekvence přicházely o napětí. Viz třeba scéna, ve které krvelačný hrabě pronásleduje Richarda poté, co mu jakožto pravý gentleman namýtnul, že „takhle se s dámou nejedná“. Tyhle přechody – o tom nemůže být sporu – ke všemu fungují právě tak, jak bylo zamýšleno. Jaroslav Soukup měl mít později ve své kariéře určitě větší ambice, než se spokojit s trilogií Byl jednou jeden polda a co hůř – s fakticky stupidní crazy věcí nazvanou Jak ukrást Dagmaru.

Ale ani Svatba upírů se neobejde bez některých nesrovnalostí. Tím nemyslím to, že tvůrci záměrně porušují nepsaná pravidla – kupříkladu že proti upírům jednoznačně pomůže česnek, který hraběti chutnal. (Ostatně třeba série Twilight svým maximálně specifickým /ujetým/ způsobem ukazuje, že není upír jako upír.) Spíše mám na mysli skutečnost, že Richard ani jeho strýc se po zjevném upířím kousnutí nezměnili, ačkoliv tady najdeme drobné ospravedlňující narážky, proč se tomu tak stalo. Samotný závěr pak také nedává tak docela smysl, ovšem největší nejasností panují právě ohledně hraběnky Olivie, o níž snad vůbec nikdo nemůže s jistotou říct, jestli je nebo není upírka, neboť její zuby zdají se pokaždé býti naprosto normální. Pouze v tomto případě bych pochyboval nad tím, jestli jí je náhodou rekvizitář nezapomněl před natáčením daných záběrů podat a nikdo jiný si toho nevšimnul. Na druhou stranu se ve filmu vyskytují důkazy pro i proti, čili se dá napsat, že záleží na každém, jak si to rozhodne.

Třebaže se to na první pohled asi netvářilo býti uplně dobrým nápadem, obsazení Ivety se nakonec ukázalo jako výborná volba (uvažovalo se prý také o Simoně Krainové). Jednak proto, že tehdy byla opravdu krásná a žoviální a druhak, že fakt, že až do epizodní roličky v Posledním výkřiku ji v ničem jiném nebylo možné na plátně vidět, dává Svatbě upírů o to větší punc výjimečnosti. S Rudolfem Hrušínským nejmladším si evidentně perfektně sedli, tudíž se snad mezi diváky nenašel nikdo, kdo by od okamžiku, kdy z kočáru upustí kapesníček, jejich mladé lásce nepřál.

Naprosto fenomenální je ovšem Viktor Preiss, jenž evidentně dokonale pochopil režisérovu vizi a roli hraběte Kronberga si maximálně užívá. Dokáže děsit, rozesmát a snad i dojmout. Petr Nárožný v úloze Richardova strýce nezůstává ve svém hereckém projevu o mnoho pozadu, neboť právě komediální role zvládá s naprostým přehledem. Ale i další postavy se podařilo skvěle obsadit (žárlivý Oldřich Vízner, náruživá Marie Drahokoupilová, odpudivý Miroslav Táborský, Petr Pelzer coby plukovník Degendorf, jenž musí v emotivní scéně zabít svého syna). Scenáristé rozhodně nezapřou inspirací v jiných upírských dílech, včetně Polanskiho Plesu upírů, jenž rovněž představuje velice unikátní dílko, ovšem Svatba upírů jej i přes ty drobné nejasnosti stejně v ledasčem předčí.

Svatba upírů je pro mě spolu s Kouzelným měšcem, Koljou, Je třeba zabít Sekala, Musíme si pomahát, Tmavomodrým světem, Rebely, Pravidly lži, Gymplem a Příběhem kmotra (pořadí podle roku vzniku) nejlepším filmem za těch dosavadních dvaadvacet let od vzniku České republiky. Netřeba asi zároveň zdůrazňovat, že je taky suverénně nejlepší úpířinou, ačkoliv zrovna tohle nemusí úplně vypadat jako velká výhra, když takových počinů u nás od vynálezu kinematografu vzniklo tolik, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Tenhle biják zkrátka nabízí spoustu příležitostí k zasmání – nejen proto, že je tak zábavný, nýbrž také právě kvůli tomu, že ač se jedná o žánr v našich zeměpisných šířkách téměř neprobádaný, funguje v něm většina věcí tak, jak má. Pozornějším divákům navíc jistě neuniknou některé drobné a též úsměvné odkazy. Svatba upírů je prostě ještě unikátnější než tenhle rozhovor, který lze stejně jako celý film doporučit k (opětovnému) zhlédnutí.