Má všechno, co si může umělec přát. Nádherný, prostorný dům s velikou zahradou, krásnou mladou přítelkyni, se kterou plánuje svatbu, nejlepšího kamaráda Franka za manažera, tudíž ví, že je na něj spoleh, na svých koncertech stále hlásí vyprodáno, i když se konají ve vskutku velkých halách, a také by se mohl chlubit početným zástupem fanynek, které ovšem – tak jako on sám – stárnou, a pořád si od něj žádají především chytlavou píseň Hey Baby Doll. Navíc má permanentní přístup k alkoholu a kokainu. O jeho narozeninách mu ale Frank věnuje dopis od Johna Lennona, který Dannymu napsal v roce 1971 poté, co jej zmínil v rozhovoru s jistým ne úplně čestným redaktorem.

Nutno na úvod poznamenat, že film se inspiruje skutečnou události, protože tenhle člen legendárních The Beatles takový dopis doopravdy napsal. Jenom nebyl adresován ani Dannymu Collinsovi, ani Alu Pacinovi, nýbrž anglickému zpěvákovi a textaři Stevu Tilstonovi. Kolik z vás tohle jméno zná? Slavnější než Danny, jak ho prezentuje film Druhá míza, určitě nebude. Přitom kdyby Steve tehdy Lennonovo psaní dostal, klidně mohl být také „populárnější než Ježíš“. Danny je však velice úspěšný, a přesto tvrdí, že kdyby byl býval ručně psaný dopis obdržel tenkrát, bylo by všechno teprve cool.

Stejně se tím nastartuje jeho Druhá míza, která s sebou přinese rozchod, dočasné odstěhování se do hotelu Hilton, kde se seznámí s šikovným „poskokem“, půvabnou recepční a její pro Dannyho ještě půvabnější nadřízenou, a kde taky hodlá po nějakých třech dekádách napsat nový song. Další část plánu zahrnuje usmíření se svým synem a seznámení se s jeho manželkou a hyperaktivní, ale roztomilou malou dcerkou, která neustále povídá a povídá a povídá ... Takže místo toho, aby se kupříkladu pro neznámého Dannyho stal dopis inspirací k tomu, aby se ještě pokusil dostat na výsluní (což by bylo určitě pravděpodobnější), zapříčinil, že se Druhá míza proměňuje spíše v sociální drama.

Podle toho, co se odehrává především ve druhé polovině, se nelze zbavit dojmu, že scenárista Dan Folgeman pořádně nevěděl, jak s tím slibným námětem vlastně naložit, ale stejně se ho nechtěl vzdát. Sice znovu sází na ten svůj laskavý humor, ovšem ten funguje ve Druhé míze o poznání méně, než v Bláznivé, zatracené lásce, možná vůbec nejpovedenější komedii (minimálně) poslední dekády, která opravdu pohladí, na rozdíl od této novinky, která dokáže být při sledování jak příjemná, tak seriózní, díky čemuž působí poněkud rozpolceným dojmem – jako dva filmy v jednom.

To se tedy Folgemanovi nepovedlo. Coby debutující režisér si ale počíná velmi dobře. I proto, že evidentně pochopil, že bude nejlepší nechat Alu Pacinovi při ztvárnění hlavní role absolutní volnost. Díky tomu můžeme být svědky jeho dalšího nezapomenutelného představení, které navíc okoření – tak jako kupříkladu v Jack a Jill – svým zpěvem. Výborně mu pak sekundují či přihrávají především Christopher Plummer, Annette Bening a Melissa Benoist. Ke všemu se ještě podařilo najít herce Erika Michaela Roye, jenž vypadá skoro stejně, jako Al v době před prvním Kmotrem. Ne, podle všeho fakticky nejde o CGI.

Druhá míza měla předpoklady stát se jedním z nejpříjemnějších překvapení sezony, jenže to by musel Folgeman zvolit v některých aspektech trochu jiný přístup. Al Pacino je vynikající, malá Giselle Eisenberg spontánní, prostředí hotelu velice příjemně působící, písně Johna Lennona zazní na těch správných místech – zvláště Imagine dodává první scéně s dopisem zcela nový rozměr (mimochodem, pod touto sugestivní skladbou je podepsán i hudební producent Phil Spector, jehož si kultovní herec shodou okolností zahrál tady), ale pocity přesto zůstávají poněkud rozporuplné. Druhá míza zkrátka pohříchu nevyužila svého mimořádně slibného námětu a s ním spojeného potenciálu. Takhle by byla pouze velká náhoda, kdyby se mohla pyšnit nějakými významnějšími cenami. Tedy asi s výjimkou výkonu Ala Pacina, na jehož další počin se opravdu těším, protože jeho nynější výběr rolí (viz také Manglehorn) se vyplatí monitorovat.

FOTO: cinema.de