Ve druhém dubnovém týdnu vstoupily do našich kin dva filmy režírované herci (Vášeň mezi řádky a Pojedeme k moři). Proto jsme pro vás připravili tento a tento speciál. A v předchozím měla premiéru sci-fi Transcendence, jíž coby režisér debutuje Wally Pfister, jinak dvorní kameraman Christophera Nolana. Tentokrát nebude na rozdíl od těch hereckých článků zapotřebí stanovovat si jakákoliv pravidla, protože režírujících kameramanů zase až tolik není. Tedy, snad s výjimkou toho, že kameraman musel mít před svou první režijní zkušeností na kontě alespoň jeden natočený film. Vybraná šestice se holt vyrýsovala jednoduše tak, že ji obsadili ti filmaři, na které jsem si vzpomněl jako první.

S výjimkou toho z úvodu jsou všichni opět řazeni v abecedním pořadí:


F. A. BRABEC

Nelze začít jinak, než českým zástupcem, který si takové umělecké jméno vybral proto, aby si jej lidé nepletli se jmenovcem, někdejším spolužákem, a také režírujícím kameramanem Jaroslavem (mimochodem, z podobného důvodu si jméno pro filmové účely upravil kupříkladu Paul W.S. Anderson). Františkova tvorba je však o poznání pestřejší. Poprvé na sebe výrazněji upozornil v 1979 prací na studentském projektu AEIOU. Název může být možná lehce infantilní, ovšem kvůli zvolenému tématu mohli jeho tvůrci klidně skončit ve vězení nebo ve velké nemilosti. Naštěstí z toho nikdo z komunistické bandy tehdy nevyvodil žádné nekompromisnější důsledky (film se pouze nesměl až do revoluce nikde promítat), a tak mohl pan Brabec asistovat Jiřímu Macákovi třeba při kultovní pohádce Tři veteráni.
Jakožto hlavní kameraman debutoval s počinem Ireny Pavláskové nazvaným Čas sluhů. Zároveň započal svou spolupráci s Janem Svěrákem, která čítala všeho všudy několik reklam (těm se tu v předminulé dekádě začali věnovat jako jedni z prvních), ale v první řadě tři celovečerní filmy – na Oscara nominovanou Obecnou školu, komedii Akumulátor 1 a mnohými oslavované dílko s názvem Jízda, které pro něj možná mělo poněkud hořkosladkou příchuť. Sice dostal svého prvního Českého lva za Nejlepší kameru, nicméně se synem slavného otce Zdeňka se na place extrémně rozhádali, tudíž nebylo možné ve spolupráci nadále pokračovat.
Už tehdy se možná vůbec nejlepší kameraman u nás vydal na sólovou režisérskou dráhu, přičemž náměty čerpal především z literatury. Na stříbrné plátno tak se scenáristickou pomocí Miloše Macourka přenesl dalším Českým lvem oceněného Krále Ubu (podle díla Alfreda Jarryho), a také vizuálně fascinující, tudíž opět až do tohoto ročníku nesmírně prestižní tuzemskou křišťálovou soškou dekorovanou Kytici (podle Karla Jaromíra Erbena). Za rekordních čtyřiadvacet hodin potom natočil Krysaře (podle Viktora Dyka), načež se rozhodl udělat výjimku s názvem Bolero – krimi podle skutečné události o znásilnění mladé dívky. Poté si vzal na paškál tvorbu Karla Hynka Máchy, ovšem jeho filmová vize Máje už zdaleka nebyla přijata tak kladně. Přestože o tom mluvil, do Labyrintu světa a ráje srdce (podle Komenského) se zatím nepustil. Místo toho se rozhodl, že potvrdí své velké ambice prvním českým hraným 3D filmem, jímž se stal muzikál V peřině. Nutno dodat, že ten třetí rozměr byl patrný mnohem více, než na většině hollywoodských produkcí (to je hlavní důvod, proč si ode mě v recenzi vysloužil takové hodnocení). A potom ještě trojrozměrně zaznamenal inscenaci Carmen.
F. A. Brabec se jinak stále věnuje reklamě a kameramanskou činnost nadále „páchá“ i na některých počinech svých přátel (viz Irena Pavlásková, Petr Jákl či Juraj a Deanna Jakubiskovi).


ANDRZEJ BARTKOWIAK

První Polák v našem výběru stál za kamerou při vzniku několika filmů slavného Sidneyho Lumeta. Nesmírně žádaným ale začal být po premiéře Nebezpečné rychlosti, o které ještě bude v našem speciálu řeč. Už předtím ale natočil Volný pád Joela Schumachera, který mu dal v roce 2011 bijákem Teror s Nicolasem Cagem a Nicole Kidman po jedenácti letech znovu příležitost podílet se na nějakém celovečerním počinu právě z pozice kameramana.
Tu dekádu totiž vyplnil tím, že sám začal udílet pokyny. Poslouchal je kupříkladu Steven Seagal a hned dvakrát taky Jet Li. Pak dostal příležitost, aby se ujal adaptace dvou populárních videoher. Výsledek však nebyl přesvědčivý ani v případě Dooma, ani v případě Street Fightera, jenž se prvořadě zaměřoval na postavu Chun-Li. Na rozdíl od těch předchozích, tyto dva bijáky rodáka z Lodže propadly, tudíž není vůbec jasné, kdy se jeho další plánovaný počin, „potápěčské drama“ Beneath the Deep, odrazí ode dna.


JAN DE BONT

A už jsme zase u Nebezpečné rychlosti. Nicméně aby se tenhle Holanďan dostal k její režii, musel ujít poměrně dlouhou kameramanskou štreku. Díky Tureckému medu v režii Paula Verhoevena zaujal už v roce 1973 americké režiséry a producenty, zatímco pozdější tvůrce klasických děl jako Robocop, Total Recall, Základní instinkt či Hvězdná pěchota, si musel na svou hollywoodskou šanci ještě nějaký ten rok počkat. Zajímavé, že tihle dva se pak v USA sešli pouze při vzniku toho erotického thrilleru, který udělal ze Sharon Stone sexsymbol 90. let. Po Honbě za klenotem Nilu nasnímal ladné křivky Daryl Hannah a vyzkoušel si spolupráci s Ridley Scottem, a také s Joelem Schumacherem. Pro své dva počiny si jej ve svém nejlepším období vybral i přeslavný John McTiernan (který už, mimochodem, po únorovém propuštění z vězení pracuje na novém). De Bont je tak podepsán po Smrtonosnou pastí a Honem na ponorku. A samozřejmě nelze nezmínit fakt, že „dělal kameru“ na Smrtnosné zbrani 3, kterou tak po něm svým způsobem „podědil“ Andrzej Bartkowiak, jenž měl na starosti čtyřku.
V případě Jana de Bonta byl film s Melem Gibsonem, Dannym Gloverem a Jetem Li (!) na delší dobu poslední kameramanskou prací, protože přesedlal na prestižnější režisérský post. Vlastně díky té spolupráci s Johnem McTiernanam, protože ten byl pro studio 20th Century Fox první volbou pro Nebezpečnou rychlost. Jenže odmítl, a tak se dostalo na jeho někdejšího kameramana. Ten se do své prvotiny pustil opravdu s velkou vervou a přispěl s několika postatnými vylepšováky, se kterými mu někdy pomohl nám (čtěte příznivcům marvelovských komiksových spektáklů) v současné době velice dobře známý Joss Whedon. Tenhle akčňák, ve kterém musí Keanu Reeves a Sandra Bullock řešit, co s autobusem, který nesmí kvůli bombě zpomalit pod padesát mil za hodinu, se stal obrovským hitem. A to i přesto, že ročník „čtyřiadevadesát“ přinesl spoustu silných titulů.
Díky tomu získal příležitost chopit se Godzilly (další remake už v květnu!), avšak jím vypracovaný rozpočet studio odmítlo. Je pravda, že i vyhlášený megaloman, jakým je Roland Emmerich, zvládl později tenhle blockbuster natočil o 30 milionů dolarů levněji. De Bont však zabodoval s jiným katastrofickým dílem. Tornádový Twister se dvojící Hunt-Paxton vydělal ještě více – téměř půl miliardy dolarů! Jenže, s pokračováním Nebezpečné rychlosti (tentokráte na lodi) a remakem hororu Zámek hrůzy, začal tenhle tvůrce sklízet maliny, třebaže fakt, že byly Zlaté, nemusí laikům připadat až tak děsivý. Nicméně zmíněné dva po sobě jdoucí nezdary jej připravily o další extrémně prestižní zakázku – režii sci-fi Minority report. Zavděk tak vzal alespoň Larou Croft, tedy také počinem podle videoherní předlohy. Po několika letech odmlky se zřejmě ve své domovině opět pozvolna zapojuje do hry.


PIERRE MOREL

Toho Luca Bessona už vypískávají i ti, kteří jej kdysi měli za svého oblíbeného filmaře. V poslední době totiž platí, že naprostá většina toho, co vyprodukuje jeho společnost EuropaCorp., se kterou si v Paříži hraje na hollywoodské studio, za mnoho nestojí, byť se mu stále daří nějakým způsobem nalákat i velké hvězdy. Ty souhlasí, přestože musí vidět, že nepovedený je už samotný scénář, což režisér bijáků jako Leon, Pátý element či Mafiánovi (nyní na DVD/Blu-ray) mnohdy ještě „podpoří“ volbou režiséra, což sem tam bývá některých z jeho chráněnců-kameramanů/střihačů/asistentů režie/herců.  V tomto směru se trefil prakticky jen jednou – když parkourovský Okrsek 13 svěřil Pierru Morelovi, jenž mu předtím i potom odváděl dobré služby coby kamareman Kurýra, Utrženého ze řetězu, potrhlé akční komedie Taxi 4 nebo filmečku s originálním názvem War (Jet vs. Jason).
Režijní debut byl vynikající, a tak mohlo – už bez Morelovy účasti – vzniknout laciné pokračování a americký remake, který půjde do kin prvního máje. Pierrovi se však před rokem 2008 dostalo té pocty realizovat vůbec nejlepší scénář dua Besson-Kamen. 96 hodin se pak stalo obrovským hitem v USA, ovšem i jinde ve světě se film stal kultovním a jeho režisér tak potvrdil, že opravdu umí (na stupidní dvojce ani právě natáčené trojce se nepodílel). Natáčení Bez soucitu už ale poněkud drhlo. V případě další americké adaptace Herbertovy Duny se dokonce nakonec ani nerozjelo. Přesto už tenhle bezmála padesátiletý Francouz pracuje na postprodukci svého čtvrtého celovečeráku. K naší radosti půjde opět o akční žánr s výborným obsazením.


ANDRZEJ SEKULA

Druhý Polák v našem výběru stál za kamerou, když se Gaunerům nepovedlo vyloupit klenotnictví, a pokračoval, když Quentin Tarantino vytvořil jeden z nejdůležitějších milníků moderní kinematogafie – Pulp Fiction! Pak společně natočili už jenom segment Muž z Hollywoodu, kterým pomohli dotvořit skládačku Čtyři pokoje. Mimochodem, Sekulovi ve všech případech dělal asistenta Ziad Doueiri, který se, jak víme, také pustil i do režie. Režiséři zvučných jmen však začali upřednostňovat jiné, takže další uznávané dílo musel natočit až s režisérkou Mary Harron. Šlo o kontroverzní adaptaci ještě kontroverznějšího románu Breta Eastona Ellise s názvem Americké psycho. Po letech od premiéry jej přizval Nimród Antal, aby s ním šel do jistého motelu s Kate Beckinsale, a následně se dostali mezi Ozbrojené a nebezpečné.
V té době už měl rodák z Vratislavi na kontě všechny tři své dosavadní režijní počiny. V prvním mu zahráli známí z „Tarantinovek“ – Michael Madsen a Rosanna Arquette. Ve třetím šlo zase o tři zdánlivě nesouvisející příběhy (vystupují v nich kupříkladu Call Girl, lesbická zabíjačka nebo bývalý guru jakéhosi kultu), které se ale přeci jen protnou (že vám ten koncept něco připomíná?). Nicméně jeho vůbec nejznámějším dílem je to druhé, a sice pokračování sci-fi thrilleru Kostka, nyní s podtitulem Hypercube. Pokud jste tenhle sequel viděli, tak vás asi nepřekvapí, že Andrzej Sekula si na poli režisérském uznání nevydobyl.


BARRY SONNENFELD

V našem výběru je jediným Američanem, a také jediným kameramanem, který začínal v pornoprůmyslu. Jenže si uvědomil, že to asi nebude zcela jeho žánr, a tak přesedlal ke klasickému filmu. Jako nadějný kameraman se představil na prvních třech „Coenovkách“ (Zbytečná krutost, Potíže s Arizonou a Millerova křižovatka). Po pěkném filmečku Velký natáčel s Robem Reinerem – jednou komedii a podruhé pořádný thriller. Jenže si znovu uvědomil, že to asi nebude zcela jeho žánr, stejně jako že kamera asi nebude jeho nejoblíbenější „hračkou“, a tak ji vyměnil za megafon.
A režisérem už zůstal. Je jím už dvacet let, ale pořád je věrný jednomu jedinému žánru – komedii. Debutoval bizarní, morbidně srandovní Adamsovou rodinou, ke které později připojil i druhý díl. Největší slávu mu ovšem přinesla trilogie Muži v černém, jejíž (zatím) finální část opravdu stojí za zhlédnutí. Mohlo by to samé platit taky pro jeho případné filmy podle komiksů Lore a The Metal Men? Uvdíme, vyjednává se …
 


Jak vidno, tihle režírující kameramani, na rozdíl od těchto režírujících herců a hereček, zpravidla neberou za své „druhé“ povolání prestižní ocenění, ale dá se říci, že i jejich osudy jsou někdy zajímavě propleteny. Zatímco herci a herečky ve svých filmech i hrají, kameramani ve větší míře při natáčení svých bijáků nestojí povětšinou přimo za kamerou. Vyjímku z našeho seznamu tvoří pouze F. A. Brabec a Andrzej Sekula. Zároveň také platí, že ti – z našeho pohledu – zahraniční jsou spíše pro čirou zábavu než pro artový přístup. Oproti nim F. A. Brabec přizal, že jen jeden ze svých filmů, pod kterými je podepsaný jako režisér, dělal více pro peníze. Tipněte si který … Ne, sakra, není to Máj! :-)